Na Slovensku aj celosvetovo je u dospelých osôb úmrtnosť na choroby srdca a ciev vyššia ako na rakovinu, úrazy a infekčné choroby spolu. V tomto článku sa pokúsim čo najjednoduchšie vysvetliť rozdiel v chápaní príčin infarktu myokardu podľa konvenčnej medicíny a príčin podľa Germánskej novej medicíny.

„Hlavnou doktrínou materializmu je tvrdenie, že jedinou realitou je hmota. A preto by vedomie nemalo existovať. Najväčším problémom materializmu je však to, že vedomie existuje.“

Rupert Sheldrake

Psychosomatika je náuka o vzájomnom pôsobení duševných a telesných procesov pri vzniku a liečení chorôb. Mohlo by sa preto zdať, že vplyv emócií na ľudský organizmus je náhodný a nepredvídateľný, pretože závisí od subjektívne prežívaných pocitových a emocionálnych stavov ľudskej mysle, teda postráda akúkoľvek logiku. Napriek tomu, pri všetkých prípadoch posudzovaných podľa Germánskej novej medicíny (ďalej len GNM), pozorujeme exaktnú súvislosť medzi typom emocionálneho konfliktu a ochorením.

Príčinné súvislosti medzi „chorobou“ a typom emocionálneho konfliktu jednoznačne definovala GNM. Empirické skúsenosti z pozorovania tejto skutočnosti vysvetlil Dr. Ryke Geerd Hamer objavením súvislostí v rámci ontogenetického vývoja človeka v priebehu evolučného procesu.

V závere tohto článku poukážeme na ďalšie súvislosti, ktoré biologický zmysel ochorení z hľadiska evolúcie rozširujú o princípy morfogenetickej rezonancie.

Tretí prírodný zákon GNM a ontogenetický princíp

Ústredný princíp GNM spočíva v poznaní, že po utrpení emocionálneho konfliktu sa simultánne objaví jeho prejav v konkrétnej časti mozgu a zároveň v pridruženom fyzickom orgáne vo forme „choroby“, ktorú GNM nazýva zmysluplným „osobitným biologickým programom“.

GNM – vo svojom treťom prírodnom zákone – definovala ontogenetický systém prepojenosti chorôb podľa zárodočných listov. To znamená, že jednotlivé tkanivá tela majú špecifickú a predpokladateľnú reaktivitu:

• orgány vzniknuté z endodermálnych zárodočných listov, riadené koncovým (kmeňovým) mozgom, reagujú na tzv. emočný konflikt „sústa“,
• orgány vzniknuté z evolučne staršej časti mezodermy, riadené mozočkom, reagujú na tzv. emočný konflikt „urážky, zraniteľnosti“,
• orgány vzniknuté z evolučne mladšej časti mezodermy, riadené bielou hmotou veľkého mozgu, reagujú na tzv. emočný konflikt „menejcennosti, straty sebaúcty, straty schopností“,
• orgány vzniknuté z ektodermálnych zárodočných listov, riadené mozgovou kôrou (kortexom), reagujú na tzv. emočný konflikt „oddelenosti, ohraničenosti“ v zmysle sociálnych vzťahov a na tzv. „pohlavný a teritoriálny konflikt“ v zmysle zachovania vlastnej integrity a ochrany svojho výsostného územia.

Tretí prírodný zákon teda rozdeľuje všetky „choroby“, resp. „osobitné biologické programy“ podľa orgánov vzniknutých z jednotlivých zárodočných listov (endoderma, mezoderma a ektoderma) a následne podľa charakteru prežitého emocionálneho konfliktu ako príčiny ich vzniku. Choroby s rovnakou príslušnosťou k zárodočnému listu vykazujú aj iné vlastnosti a zvláštnosti, ktoré sa dajú ontogeneticky odvodiť, v tomto článku sa však chceme venovať výlučne iba „obsahu emočného konfliktu“, ktorého charakter (viď vyššie) spúšťa reakciu konkrétnej časti mozgu čím „predurčuje/iniciuje“ vznik „konkrétneho/špecifického“ fyzického ochorenia.

Biologický zmysel ochorení z hľadiska evolúcie

GNM objavila, že tzv. „ochorenie“ je vývojovou súčasťou prírody ako reakcia na emočný konflikt v záujme prežitia jedinca a ľudského rodu. Ochorenie je posolstvo, ktoré nás mobilizuje k prekonaniu nášho emocionálneho konfliktu a poskytuje „čas“ na jeho riešenie. Je teda podmienené múdrosťou ľudského organizmu a nie – ako nás učí akademická medicína – chybou v mechanike, ktorú je potrebné invazívnymi prostriedkami „opravovať“. To samozrejme neznamená nepotrebnosť lekárskych zákrokov, avšak v prípade uplatnenia GNM by ich aplikácia vychádzala z radikálne odlišnej paradigmy psychofyzického paralelizmu a viacdimenzionálnej podstaty človeka.

Prvý krok v priebehu evolúcie: Cesta „sústa“

V prvotných evolučných stupňoch vývoja prírody a živých organizmov záviselo prežitie organizmu od úrovne a schopností fungovania metabolickej (látkovej) výmeny. Vznikom mnohobunkových organizmov z jednobunkových, sa ich telo stávalo čoraz väčšie a nedokázalo už dostatočne napĺňať všetky potrebné funkcie k prežitiu. Aby sa tieto funkcie zaistili, začali vznikať funkčne špecializované dodatočné zhluky buniek – orgány a tkanivá.

Typickým znakom týchto archaických buniek je ich žľazovitý charakter: sú schopné vstrebávania, resp. vylučovania. V rámci adaptácie, v tom čase ešte nebola potreba odbúravania tkaniva, preto tieto najstaršie endodermálne tkanivá v rámci “ochorenia” nie sú toho schopné ani dnes.

V tom čase sa vytvorili orgány zabezpečujúce látkovú výmenu. Ak sme vystavený konfliktu sústa: niečo si chceme zaistiť, prípadne sa niečoho chceme zbaviť v záujme prežitia, tak v zmysle tejto emocionálnej náplne vzniká na orgáne nádor za účelom biologického riešenia konfliktu. Jediným riešením na zastavenie rakovinového bujnenia je uvoľnenie sa z „pút“ konfliktu.

Druhý krok v priebehu evolúcie: Keď sme sa dostali z vody na zem

Z vody sa dostal živý organizmus na suchú zem, kde v dôsledku styku so štrkovitým brehom hrozilo poškodenie a narušenie tkaniva. Z evolučného pohľadu bola nutná tvorba hrubšej kože a sliznice v záujme ochrany život zabezpečujúcich orgánov.

K tomuto vývojovému stupňu sa viažu mezodermálne orgány riadené mozočkom. Ich biologickým zmyslom je ochrana pred útokom, poškodením (hrubšia koža = lepšia ochrana). Dané tkanivo nie je žľazovité, je oveľa odolnejšie, spôsobilejšie k mechanickej ochrane malých organizmov. Do oblasti mozočka dopadajú konflikty ochrany, obrany v záujme zachovania života a ľudského rodu. Útok z pohľadu GNM môže byť reálny alebo symbolický. Jedná sa vždy o interpretáciu v kontexte mentálnych významov a presvedčení jednotlivca, ktorý životnú situáciu prežíva.

Tretí krok v priebehu evolúcie: Keď sme si uvedomili, že sme

Organizmus žijúci vo vode, respektíve na jej brehu, sa už neuživil potravou z morských prúdov a pri pohybe sa nemohol spoliehať na vodné prostredie. K pohybu potreboval končatiny a svalstvo zabezpečujúce cirkuláciu telesných tekutín, dýchanie.

K tomuto evolučnému stupňu sa viaže vznik orgánov bielej hmoty veľkého mozgu. Ich zmysel je v umožnení pohybových funkcií k prekonaniu vzdialeností a fyzických prekážok. Tieto tkanivá sú ešte mezodermálneho pôvodu, ale sú oveľa odolnejšie, pevnejšie, zvládajúce vyššiu záťaž.

Dané orgány v konflikt-aktívnej fáze reagujú nekrózou, úbytkom buniek, ktoré sa v post-konfliktnej fáze za pomoci mikroorganizmov obnovujú, posilňujú, spevňujú. Telesné zmeny sa v tomto prípade objavujú pri konfliktoch straty sebaúcty a pri pocitoch nedostatočného výkonu. Dokonalým riešením tela pre danú emocionálnu traumu je odbúranie starého tkaniva, aby sa mohlo nahradiť výkonnejšou náhradou, ktorá si poradí aj s vyššie postavenými nárokmi.

Štvrtý krok v priebehu evolúcie: Spolužitie a odlúčenie

Z evolučného pohľadu bol už jedinec v tejto fáze schopný pohybu a mal čoraz sofistikovanejšie a jemnejšie životné pochody.

Jeho tráviace orgány boli schopné už spracovávať rôznorodú potravu. Na povrchu kože sa zároveň vytvorila jemná citlivá vrstva, vo vnútorných častiach tela sa začali vytvárať odlučovacie a oddeľovacie funkcie. Z vonkajšieho zárodočného listu sa vyvinula celá nervová sústava, ktorá časom umožnila vôľové riadenie pohybov svalstva. K danému obdobiu sa vzťahuje posun k vyššej uvedomelosti jedinca. Nové tkanivo sa v konflikt-aktívnej fáze dokáže stenčením primerane prispôsobiť a v hojivej fáze sa obnovuje, posilňuje. Jeho veľkou výhodou je schopnosť rýchlej zmeny a rýchlej regenerácie.

Orgány vzniknuté z ektodermy reagujú na konflikty vychádzajúce z nášho sociálneho spolužitia a ich orgánový dopad súvisí s presným emocionálnym zafarbením prežitého konfliktu. Sú to konflikty oddelenosti, ohraničenosti a straty v zmysle sociálnych vzťahov, resp. pohlavný a teritoriálny konflikt v zmysle zachovania vlastnej integrity a ochrany svojho výsostného územia.

Fakty a pochybnosti

Napriek tomu, že exaktnú súvislosť medzi typom emocionálneho konfliktu a ochorením môžeme empiricky pozorovať vo všetkých prípadoch, ktorými sa GNM zaoberá a napriek geniálnemu vysvetleniu tejto zákonitosti prostredníctvom evolučného vývoja vo vzťahu k ontogenéze zárodočných listov, je konkrétna spojitosť medzi určitou „chorobou“ a typom emočného konfliktu natoľko nezvyčajná, že je opätovne spochybňovaná aj v okruhu ľudí, ktorí psychosomatické príčiny ochorení vo všeobecnosti prijímajú.

Dánska štúdia o ktorej sa zmieňujeme v časti „Verifikácia GNM“, ktorá uznala prvé dva zákony GNM, tento vzťah spochybnila výrokom: „Zákon číslo 3, pre ktorý Hamer uvádza fylogenetické a ontogenetické argumenty, sa preto zdá byť menej aktuálny z nášho súčasného stavu vedomostí. Napriek tomu môže v chorobe existovať značný symbolický prvok, ktorý pacientom umožní „načúvať telu“, ale nie taký schematický, ako veril Hamer, hoci musíme uznať, že v našom organizme môže skutočne existovať taký symbolický psychosomatický systém, iba so zložitejšími a ešte neobjavenými súbormi pravidiel.“

Zakladateľ metódy „somatodrámy“ – maďarský psychiater a psychoterapeut Dr. László Buda – „verí“ tiež skôr „rozdielnym“ emocionálnym príčinám ako „systémovému“ prístupu a zdá sa, že podobne postupujú aj ďalší protagonisti psychosomatickej terapie, ktorí preferujú intuitívny prístup, ako napríklad známy český lekár Dr. Jan Hnízdil.

„Skeptikom“ hrá zdanlivo „do karát“ aj skutočnosť, že súčasné poznatky psychológie, ale ani genetiky a biochémie na tento jav nemajú vysvetlenie a vzhľadom k mechanistickému poňatiu človeka odpovede ani nehľadajú.

Morfogenetická rezonancia

Kauzálne vysvetlenie tejto empirickej skúsenosti nachádzame vďaka práci biológa Ruperta Sheldrakea o tzv. morfogenetickej rezonancii. Táto hypotéza, ktorej čiastkové aspekty boli už experimentálne potvrdené, tvrdí, že príroda má pamäť a to, o čom zvyčajne uvažujeme ako o prírodných zákonoch, môžu byť skôr neviditeľné organizačné sily, ktoré slúžia ako formy a predbežné vzory správania. Podľa nej je všetko v našom svete, či už je to človek, rastlina alebo zviera, obklopené a prestúpené morfickými poliami, obsahujúcimi kompletnú informáciu o charaktere a aktivite daného objektu. Morfogenetické pole podľa Sheldrakeovej definície je morfické pole živých organizmov, ktoré okrem charakteru a tvaru odráža tiež ich správanie a vzťahy v rámci svojho druhu.

Tieto polia sú čím ďalej tým viac charakteristickejšie a utvárajú polia vo vnútri polí, kde každá myseľ a dokonca každý orgán majú svoju vlastnú rezonanciu a jedinečnú históriu a na základe minulých zážitkov riadia organizmus. Teda zapamätávanie a iniciácia javov sa deje vo vzájomnej interakcii, čo znamená, že každou ďalšou skúsenosťou sa morfogenetické pole obnovuje a rozširuje.

Z hľadiska hypotézy formatívnej kauzality je DNA (či skôr jej malá časť) zodpovedá za kódovanie RNA a sekvencií aminokyselín v proteínoch a tie hrajú zásadnú rolu pri fungovaní a vývoji organizmu. Avšak formy buniek, tkanív, orgánov a celých organizmov, ako aj „zdedené“ chovanie (teda interakcie medzi nimi) nie sú utvárané DNA, ale morfickými poliami.

Pre lepšie pochopenie uvádza Sheldrake „prirovnanie k televíznemu prijímaču, ktorý je naladený na určitý kanál. Obrázky na obrazovke vznikajú v televíznom štúdiu a sú prenášané elektromagnetickým polom ako vibrácie určitej frekvencie. Aby sa obrázky objavili na obrazovke musí prijímač obsahovať správne komponenty správne zapojené a taktiež potrebuje zdroj elektrickej energie. Zmeny v komponentoch, ako závada tranzistoru, môže skresliť obraz na obrazovke alebo ho úplne znemožniť. To však nedokazuje, že obrázky vznikajú z komponentov či interakcií medzi nimi, ani to, že sú naprogramované v prijímači. Podobne skutočnosť, že genetické mutácie môžu ovplyvniť formu a chovanie organizmov nedokazuje že forma a chovanie sú zakódované v génoch či geneticky naprogramované. Forma a chovanie organizmov nevznikajú z mechanistických interakcií v organizmoch, ani medzi organizmom a jeho bezprostredným prostredím. Závisia na morfických poliach, na ktoré je daný organizmus naladený“.

Keď sa stretne teória s empíriou

GNM objavila, že medzi charakterom emocionálneho konfliktu, riadiacim mozgovým receptorom a chorým orgánom vzniká príčinná súvislosť, ktorú vysvetlila evolučnou teóriou vo vzťahu k ontogenéze zárodočných listov. Napriek tomu sa zdá, že k plnému pochopeniu a akceptácii tohto empiricky overeného faktu chýbal princíp, ktorý by ukázal, akým spôsobom sa deje transgeneračný prenos tejto zákonitosti bezohľadu na kultúrne odlišnosti a genetické predispozície.

Cieľom tohto článku je na takýto princíp poukázať syntézou empirických poznatkov GNM s teóriou morfickej rezonancie.

Je mimoriadne dôležité si uvedomiť, že akákoľvek udalosť sa stáva „konfliktnou“ jedine a práve tým, že jej prisúdime určitý „význam“ v našej vedomej mysli, ktorý je v tomto prípade negatívny, problematický. Tento význam (myšlienka) sa prostredníctvom emócií a následných biochemických mechanizmov prejaví vo forme osobitného biologického programu resp. „choroby“ vo fyzickom tele. Práve pre individualizovaný významový kontext môže tá istá udalosť alebo okolnosť spustiť u rôznych ľudí rôzny osobitný biologický program, teda „chorobu“, alebo nespustiť žiadnu. Zároveň však platí, že ak prisúdime akejkoľvek udalosti rovnaký významový kontext (zažijeme rovnaký typ emocionálneho konfliktu) prejaví sa „choroba“ na orgánoch pridružených k tomu zárodočnému listu, ktorý je charakterizovaný týmto konkrétnym typom emocionálneho konfliktu (viď vyššie).

Na prvý pohľad to nemá žiadnu logiku a v rámci súčasnej paradigmy ju ani nemôže mať.

Pričom „systém“ je čarokrásne dokonalý.

Sloboda nášho výberu spočíva práve v tom, že ktorejkoľvek udalosti môžeme priradiť v našej vedomej mysli akýkoľvek významový kontext, či už v pozitívnom alebo negatívnom zmysle a v našej moci je, v prípade potreby, tento význam/presvedčenie rekontextualizovať.

Avšak v prípade, že sme udalosť dali do kontextu, ktorý nám spôsobil emočnú traumu/konflikt, prichádza nám na pomoc „pamäť“ kolektívneho vedomia či nevedomia prostredníctvom zmysluplného osobitného biologického programu (v našom ponímaní „choroby“), ktorý je kompatibilný a nápomocný práve pri danom type emocionálneho konfliktu. Triviálnym príkladom je napr. akné (staršia časť mezodermy riadená mozočkom), kde vytvorenie „štítu“ resp. „bariéry“ zhrubnutím pokožky je biologickou reakciou na emocionálny konflikt urážky, zraniteľnosti, pocitu „pošpinenia“ či komplexu menejcennosti (všetky choroby, ako aj ich emočné pozadie a súvislosti sú vysvetlené v literatúre o GNM).

Nezabúdajme, že „choroba“ je v zmysle konvenčnej medicíny „poruchou stroja alebo opotrebením mechaniky“, naproti tomu podľa GNM je inteligentným posolstvom našej duše, teda vedomia a nevedomia, čím nás upozorňuje na potrebu riešenia nášho emocionálneho konfliktu a v post-konfliktnej fáze zabezpečuje a riadi samoliečivé procesy organizmu.

Ak teda pred stámiliónmi rokov vyvolal emočný konflikt nejakú odozvu v živom organizme, ktorá sa ukázala ako užitočná (napr. zvýšený adrenalín umožnil útek pred nebezpečenstvom), stala sa táto biochemická reakcia „zvykom“, ktorý potomstvo „zdedilo“ aby sa ho nemuselo znovu učiť a v prípade potreby ho mohlo okamžite použiť/zopakovať. Touto schopnosťou prenosu užitočných informácií, resp. kumulatívnou pamäťou, sa vytvorila aj biologická spätná väzba na konkrétny emocionálny konflikt, ktorú objavila Germánska nová medicína a nazvala ju zmysluplným „osobitným biologickým programom“.

Podľa konvenčnej genetiky však takáto „dedičnosť“ nie je mysliteľná.

Dedičnosť adaptačných mechanizmov, resp. získaných vlastností od svojich predkov, bola jedným z najrozporuplnejších tém biológie už od začiatku 20.-eho storočia, napriek tomu, že Jean-Baptiste Lamarck to považoval za samozrejmé vo svojej teórii evolúcie, ktorá bola zverejnená viac ako 50 rokov pred Darwinom. V súčasnosti už viacero vedcov uznáva tento druh dedičnosti, ktorá je nazvaná „epigenetickou“, podľa nich sa však jedná len o iný druh materiálnej dedičnosti.

Teória morfickej rezonancie naproti tomu predpokladá, že morfické pole obsahuje v sebe aj históriu svojho druhu. Vidí organizmy ako úzko spojené so špecifickým sebe zodpovedajúcim poľom a s hromadiacou sa pamäťou podmienenou skúsenosťou, ktorú členovia druhu ako celok zažili v minulosti. Morfická rezonancia zahŕňa prenos formatívnych kauzálnych vplyvov priestorom a časom. Pamäť v rámci morfických polí je kumulatívna a preto sa všetky druhy vecí stávajú opakovaním stále viac habituálnymi (zvykovými).

Podobný názor existuje aj vo formulácii pojmu kolektívneho nevedomia, zavedeného Carlom Gustavom Jungom, ktorý ho definoval prostredníctvom archetypov:

„Existuje toľko archetypov, koľko existuje v živote typických situácií. Nekonečným opakovaním sa tieto skúsenosti vryli do našej psychiky … Keď sa objaví situácia, ktorá zodpovedá danému archetypu, tento archetyp sa aktivuje.

Kolektívne nevedomie je časť psyché, ktorá môže byť negatívne odlíšená od osobného nevedomia skutočnosťou, že na rozdiel od osobného nevedomia nevďačí za svoju existenciu osobnej skúsenosti, a teda nie je osobnou akvizíciou. Zatiaľčo osobné nevedomie je tvorené obsahmi, ktoré boli v istej dobe vedomé – ale zmizli z vedomia v dôsledku zabudnutia alebo potlačenia – obsahy kolektívneho nevedomia neboli nikdy vo vedomí a teda neboli nikdy individuálne osvojené, ale vďačia za svoju existenciu výlučne dedičnosti. Kým osobné nevedomie sa z väčšej časti skladá z komplexov, obsah kolektívneho nevedomia sa skladá z archetypov“. (Jung, 1959)

Sheldrake vysvetľuje, že: „Jedným z dôvodov, prečo Jung prijal túto myšlienku bolo, že našiel opakujúce sa schémy v snoch a mýtoch, ktoré naznačovali existenciu nevedomých archetypov, ktoré interpretoval ako druh zdedenej kolektívnej pamäte. Nedokázal vysvetliť ako k takejto dedičnosti dochádza a jeho názor bol jasne nekompatibilný s konvenčným mechanistickým predpokladom, že dedičnosť závisí na informáciách zakodovaných v molekulách DNA. Jungova idea kolektívneho nevedomia nedávala zmysel v kontexte mechanistickej teórie života a preto ju ortodoxná veda nebrala vážne. Dáva však dobrý zmysel vo svetle formatívnej kauzality. Vďaka morfickej rezonancii prispievajú myšlienkové štruktúry a skúsenosti, ktoré boli spoločné mnohým ľuďom v minulosti, do morfických polí. Tieto polia obsahujú priemerné formy predchádzajúcich skúseností definované z hľadiska pravdepodobnosti. Táto myšlienka zodpovedá Jungovmu poňatiu archetypov ako ,vrodených psychických štruktúr,“.

Širšie chápanie dedičnosti, ktorá zahŕňa gény a morfickú rezonanciu, nachádza odpovede na mnohé nezodpovedané otázky a otvára mnoho ďalších. Oslobodzuje biológiu aj psychológiu od ich tunelového videnia a zbližuje ich v zmysle psychofyzického paralelizmu a viacdimenzionálnej podstaty človeka. Z vedeckého hľadiska má tento pohľad širší význam: slovo „dedičný“ už prestáva byť synonymom pre slovo „genetický“. Gény sú súčasťou dedičnosti, ale každý jedinec čerpá aj z kolektívnej pamäti svojho druhu a súčasne svojou skúsenosťou do nej prispieva prostredníctvom rezonancie morfického pola.

Rupert Sheldrake realizoval a navrhol viacero experimentov na potvrdenie svojej teórie o existencii fyzikálnych morfogenetických polí a morfickej rezonancie. Kauzalita v podobe „emočný konflikt – osobitný biologický program“ je jej explicitným potvrdením práve pre stopercentnú presnosť tretieho zákona GNM dokázanú empirickým spôsobom.

autor: Zoltán Németh

Rupert Sheldrake (* 28. jún 1942, Newark-on-Trent, Spojené kráľovstvo) je anglický biológ a filozof. Študoval filozofiu od roku 1963 na Harvard University v USA, promoval v odbore biochémia na University of Cambridgev Anglicku. Je členom Kráľovskej spoločnosti. Žije ako súkromný vedec v Londýne. V rokoch 1974–1978 pracoval ako rastlinný fyziológ vo výskumnom pracovisku v Indii, kde ho inšpirovala celostná ázijská filozofia k formulovaniu teórie morfogenetických polí, podľa ktorej sa svet javí ako vyvíjajúci sa organizmus vytvárajúci nespočetné formy – od galaxií cez jednobunkové organizmy až po subatomárne častice. Súvislosti medzi týmito štruktúrami zabezpečujú morfogenetické polia, tvoriace akúsi pamäť prírody.
Podľa Sheldrakea sa západná civilizácia dostala do bezvýchodiskovej situácie a bude vystriedaná holistickým vekom.

Carl Gustav Jung (26. júla 1875 Kesswil, Švajčiarsko – 6. júna 1961 Küsnacht, Švajčiarsko) bol švajčiarsky lekár, psychiater a psychoterapeut, zakladateľ analytickej psychológie. Jeho prínos pre psychiatriu a psychológiu spočíva v pochopení ľudskej psychiky na pozadí sveta snov, umenia, mytológie, náboženstva a filozofie. Má významný podiel na skúmaní príčin a liečbe schizofrénie.

„Choroba“ je posolstvom duše, ktoré nám posiela informáciu a poskytuje čas na vyriešenie našich emocionálnych konfliktov a psychických tráum. To všetko sa deje v záujme prežitia jednotlivca a zachovania kontinuity života v prírode.

K 30.06.2020 bolo celosvetovo 10.302 tis. infikovaných koronavírusom COVID-19, čo pri momentálnej miere smrtnosti 4,9% znamená 505 tis. úmrtí.

Tento údaj pochádza z webstránky The Center for Systems Science and Engineering (CSSE) prestížnej John Hopkins University:

https://www.arcgis.com/apps/opsdashboard/index.html#/bda7594740fd40299423467b48e9ecf6

Nezodpovedanou otázkou zostáva, či zomrelí – zahrnutí do vyššie uvedenej štatistiky smrtnosti – skutočne zomreli v príčinnej súvislosti v dôsledku koronavírusovej infekcie alebo „s koronavírusom“, ako pridruženou či následnou komplikáciou, čo by vyššie uvedenú štatistiku smrtnosti významne skresľovalo negatívnym spôsobom.

Len na Slovensku ochorie ročne na akútne respiračné ochorenia, medzi ktoré patrí aj chrípka, približne 800 tis. ľudí, z ktorých zomiera v priemere 816 ľudí ročne – údaje si môžete overiť z materiálu: Výskyt chrípky a jej dopad na zdravie, možnosti prevencie (autori: Mária Avdičová, Cyril Klement):

http://www.vzbb.sk/sk/aktuality/spravy/2018/chripka_2018_Avdicova.pdf

Odkiaľ pochádza koronavírus COVID-19?

29. septembra 2005 – teda takmer pred 15-timi rokmi – bola na stránkach scienceexpress.org uverejnená štúdia kolektívu autorov s názvom: Bats Are Natural Reservoirs of SARS-Like Coronaviruses (Netopiere sú prírodným zdrojom koronavírusov podobných SARS):

https://www.researchgate.net/publication/7570445_Bats_Are_Natural_Reservoirs_of_SARS-Like_Coronaviruses

Medzi autormi nachádzame aj meno čínskej vedkyne Zhengli Shi (Wuhan Institute of Virology), ktorá postupne publikovala o téme 92 vedeckých prác:

https://publons.com/researcher/1665691/zhengli-shi/,

medzi inými (30. októbra 2013) aj štúdiu s názvom: Isolation and characterization of a bat SARS-like coronavirus that uses the ACE2 receptor (Izolácia a charakteristika koronavírusu z netopiera podobného SARS používajúceho ACE2 receptor):

https://www.nature.com/articles/nature12711

Ako vieme prostredníctvom receptorov na bunkovej membráne sa vírusy, ale aj iné biochemické látky, dostávajú do bunky, ktorú môžu ovplyvniť – podľa účelu – pozitívnym aj negatívnym spôsobom.

Ďalším zaujímavým menom zo štúdie z roku 2005 je meno: Peter Daszak (EcoHealth Alliance, New York), ktorý s Zhengli Shi dlhodobo spolupracoval a 01.06.2014 zahájil výskumný projekt s názvom Understanding the Risk of Bat Coronavirus Emergence (Pochopenie rizika vzniku koronavírusovej nákazy z netopiera):

https://grantome.com/grant/NIH/R01-AI110964-06

Tento projekt mal byť ukončený 30.06.2024.

Zaujímavý je rok vzniku projektu – rok 2014 – keď vláda Baraka Obamu, v dôsledku viacerých škandalóznych pochybení, pozastavila všetky laboratórne výskumné projekty v súvislosti s vírusmi (SARS, MERS, atď.) a nariadila vykonanie analýzy rizika pri každom jednotlivom projekte v budúcnosti. Z viacerých hodnoverných zdrojov je však s pravdepodobnosťou hraničiacou s istotou zrejmé, že prostredníctvom nadácie Petera Daszaka nepriamo financovala tento výskum spôsobom outsourcingu v laboratóriách vo Wu-chane v Číne.

Zdá sa, že koronavírus COVID-19 skutočne pochádza z netopiera, je však nepravdepodobné, že epicentrom nákazy bolo Wu-chanské trhovisko so živými zvieratami:

• jednak preto, že podľa viacerých zdrojov sa tam netopiere nepredávajú a zároveň preto, že netopiere vo Wu-chanskom laboratóriu, ktoré boli predmetom výskumu, pochádzajú z jaskýň v južnej časti Číny – z Jün-Nanu – ktoré je vzdialené od Wu-chanu niekoľko tisíc kilometrov,
• po druhé preto, že ešte v januári 2020 bol v medicínskom časopise The Lancet uverejnený článok s názvom: Clinical features of patients infected with 2019 novel coronavirus in Wuhan, China (Klinické príznaky pacientov infikovaných novým koronavírusom 2019 vo Wu-chane) s priloženým grafom, v ktorom sú vyčíslené počty nakazených ľudí, ktorí mali alebo vôbec nemali žiadny styk s trhoviskom (ani sprostredkovaný), čo je dôkazom, že nákaza nemohla pochádzať z trhoviska:

https://www.thelancet.com/journals/lancet/article/PIIS0140-6736(20)30183-5/fulltext

Prečo sú testy na koronavírus nepresné?

15.mája referoval Úrad verejného zdravotníctva o významnom úspechu slovenskej vedeckej obce, keďže: „poprední slovenskí vedci zo súkromnej a štátnej sféry spoločne vyvinuli diagnostický RT-PCR test na nový koronavírus. Testy prešli validáciou podľa protokolu WHO na Slovenskej akadémii vied. Slovenský test na nový koronavírus zaregistroval Štátny ústav pre kontrolu liečiv.“

Predseda vlády Slovenskej republiky Igor Matovič konštatoval, že ide v podstate o zabezpečenie sebestačnosti v testovaní na koronavírus. Pripomenul, že na začiatku pandémie malo Slovensko málo testov a hrozilo, že veľké farmaceutické spoločnosti budú dodávať testy protekčne: „Je to malá škatuľka pre človeka, ale veľký krok pre Slovensko,“ parafrázoval premiér udalosť slovami prvého človeka na Mesiaci.

Gratulácia slovenským vedcom samozrejme patrí, test je štandardný a pre slovenskú ekonomiku určite prospešnejší, ako jeho nákup zo zahraničia. Problém sa „ukrýva“ v účelovom konsenze medicínskeho mainstreamu a záujmov farmapriemyslu, ktorý ďaleko presahuje rámec Slovenska.

Polymerázová reťazová reakcia (PCR – Polymerase Chain Reaction) je technika, ktorá umožňuje namnožiť určitý úsek molekuly DNA. Jej koncept vytvoril biochemik Kary Mullis v roku 1983, za čo bol v roku 1993 odmenený Nobelovou cenou za chémiu. Jej vynález sa stal jednou z hlavných techník používaných v biochémii a molekulárnej biológii. Noviny The New York Times ho opísal ako „vysoko originálny a signifikantný, rozdeľujúci biológiu na dve epochy, pred PCR a po PCR.“ V medicíne sa používa na diagnostiku dedičných ochorení, vo foreznej genetike na identifikáciu podľa DNA a určovanie otcovstva, ako aj na detekciu infekčných chorôb. A práve s tým mal Kary Banks Mullis (28.12.1944 – 07.08.2019) problém.

Dr. Mullis – vynálezca polymerázovej reťazovej reakcie – sa vyjadril takto: „Vedci v mene pomoci svetu spôsobujú obrovské škody. Nevadí mi útočiť na svoje vlastné bratstvo, pretože sa za to hanbím.“ Keďže vlani (2019) zomrel, ku „korone“ sa už vyjadriť nemôže. O to častejšie sa vyjadroval k retrovírusu HIV.

Rozhovor s Dr. Mullisom tu:

http://aidswiki.net/index.php?title=Document:Farber_interviews_Mullis

Názory viacerých vedcov na testy PCR pri infekčných chorobách prináša článok Celie Farber: The Corona Simulation Machine: Why the Inventor of The “Corona Test” Would Have Warned Us Not To Use It To Detect A Virus (Prečo by nás vynálezca „Korona testu“ varoval, aby sme ho nepoužívali na detekciu vírusu):

https://uncoverdc.com/2020/04/07/was-the-covid-19-test-meant-to-detect-a-virus/

Prvý konflikt medzi touto revolučnou technológiou a ľudským životom sa stal na bojovom poli AIDS a sám Dr. Mullis sa dostal na frontovú líniu, pričom argumentoval proti PCR ako diagnostickému nástroju. Mullis, rovnako ako jeho priateľ a kolega Dr. Peter Duesberg, neveril, že AIDS je spôsobený retrovírusom HIV. Bol dlhoročným členom Skupiny pre prehodnotenie hypotézy, že AIDS spôsobuje retrovírus HIV. Je to 500-členná protestná organizácia, ktorá sa snaží preskúmať skutočné príčiny AIDS.

Jedným z najsilnejších argumentov Duesberga v diskusii o AIDS bolo, že vírus HIV je u ľudí trpiacich AIDS sotva zistiteľný. Je iróniou, že keď sa na výskum HIV prvýkrát použila metóda PCR, okolo roku 1989, jeho oponenti tvrdili, že tento argument vyvrátili. Pomocou novej technológie mohli zrazu vidieť vírusové častice v množstvách, ktoré predtým nevideli. Mullis o tom ale zďaleka nebol presvedčený: „PCR uľahčilo zistenie, že niektorí ľudia sú nakazení vírusom HIV,“ povedal v roku 1992, „a niektorí z týchto ľudí sa stretli s príznakmi AIDS. Ale to nie je odpoveďou na otázku: Spôsobuje to HIV?“. Mullis potom pokračoval v opakovaní jedného z najviac kontroverzných tvrdení Duesberga: „Ľudské bytosti sú plné retrovírusov,“ povedal, „nevieme, či sú to stovky alebo tisíce alebo stovky tisíc. Iba nedávno sme ich začali hľadať. Nikdy však nikoho nezabili. Ľudia vždy prežili retrovírusy.“

Jeho hlavným argumentom bolo, že „vírus“ Gallo / Montagnier (vedci, ktorí považujú HIV za príčinu AIDS), bol – rovnako ako všetky vírusy vo svojej triede – sotva schopný infikovať bunky. Infikoval toľko buniek, že Duesberg prirovnal patogénny model k názoru, že môžete poraziť Čínu tým, že zabijete troch vojakov denne.

Zamlčané fakty

Prečo spomíname HIV v súvislosti s COVID-19, napriek tomu, že ich genetický kód neobsahuje žiadnu rovnakú sekvenciu?

Ak si chcete prečítať všetky podrobnosti, kliknite si na štúdiu Davida Crowa – kanadského výskumníka s titulom z biológie a matematiky, hostiteľom podcastu The Infectious Myth a predsedom think-tanku Rethinking AIDS: Flaws in Coronavirus Pandemic Theory (Nedostatky v koronavírusovej pandemickej teórii):

https://theinfectiousmyth.com/book/CoronavirusPanic.pdf

Prvá vec, ktorá ma prekvapila je, že test na COVID-19 nie je binárny (podobne ako pri HIV). Crow hovorí, že v skutočnosti ani nevie o nejakých testoch na infekčné choroby, ktoré sú len pozitívne alebo negatívne. Pre vysvetlenie: ak to porovnáme napríklad s tehotenským testom, existuje len jedna možnosť, buď je žena tehotná alebo nie je. Som presvedčený, že drvivá väčšina otestovaných na COVID-19 si myslela, že sa u nich zisťoval koronavírus spôsobom „mám“ alebo „nemám“. Nie je to však tak.

Slovenský test na koronavírus, ako aj tie zahraničné, sa zakladajú na metóde RT-PCR, čiže polymerázovej reťazovej reakcie s reverznou transkripciou, čo je obmenou PCR. V tomto prípade je najprv s použitím reverznej transkriptázy prepísaná izolovaná RNA do cDNA (čiže komplementárnej DNA) a tá je následne templátom pre PCR reakciu, ktorá danú cDNA namnoží. Táto metóda sa využíva pri výskume RNA, konkrétne pri určovaní, aká RNA sa v bunke nachádza. RNA je výhodné prepísať do DNA a následne pracovať s DNA, pretože DNA je omnoho stabilnejšia.

David Crow vysvetľuje: „V teste RT-PCR je krok, v ktorom premieňate RNA na DNA. Takže v skutočnosti nepoužíva vírusovú RNA. Používa DNA, ale je to ako doplnková RNA. Logicky je to to isté, ale môže to byť mätúce. K RNA sa pri jej produkcii pripája fluorescenčná molekula. Tým sa meria množstvo svetla, ktoré sa vracia pri každom cykle a to je ich náhrada za množstvo DNA. V zásade existuje určitý počet cyklov, v jednom dokumente som našiel 37 cyklov. Ak ste do 37 cyklov nedostali dostatok fluorescencie, ste považovaní za negatívnych. Na inom papieri bola hranica 36. 37 až 40 bolo považovaných za „neurčitých“. A ak ste sa dostali do tohto rozsahu, vykonalo sa ďalšie testovanie. Videl som iba dva doklady, ktoré popisovali, aký je limit. Je teda celkom možné, že rôzne nemocnice, rôzne štáty, Kanada verzus USA, Taliansko verzus Francúzsko používajú rôzne štandardy citlivosti „kovid“ testu. Takže, ak by ste test prerušili po 20 cykloch, všetci by boli negatívni. Ak určíte štandard citlivosti na 50 cyklov, môžete mať každého pozitívneho.“

Na nedôveryhodnosť testov našiel David Crow explicitný dôkaz: „pozoruhodnou sériou grafov publikovaných lekármi zo Singapuru v JAMA (The Journal of the American Medical Association). Tieto grafy boli uverejnené v doplňujúcich informáciách, čo naznačuje, že ich nikto nemá čítať. Autorom sa pravdepodobne hodili, pretože to boli zaujímavé grafy, ale neuvedomili si čo v nich vlastne bolo. Bolo to 18 grafov 18 rôznych ľudí. V tejto nemocnici v Singapure robili denné testy na koronavírus a určili počet cyklov PCR potrebných na detekciu fluorescencie. Ak na detekciu nestačí 37 cyklov, umiestnili na spodnú časť grafu bodku, čo znamená, že pacient je negatívny. V tejto skupine 18-tich ľudí však väčšina ľudí prešla z pozitívnych, čo znamená „infikovaní“, na negatívnych, čo znamená „neinfikovaní“ a znovu naspäť na pozitívnych, teda infikovaných. Ako sa to dá interpretovať? Jediným spôsobom ako sa to mohlo stať, je presunúť referenčný bod z 37 cyklov na 36 alebo na 38. Môžete to posunúť, je to svojvoľné rozdelenie nahor alebo nadol. A v podstate to hovorí, že test nedetekuje infekciu. Pretože ak by to tak bolo, ako by ste sa mohli z nakazených stať neinfikovaní a v nemocnici s najlepšími antiinfekčnými opatreniami na svete, znovu infikovať? A ak ste vyliečili infekciu, prečo ste nemali protilátky, ktoré by vám zabránili znovu sa infikovať? V hlavnom prúde neexistuje teória, ktorá by mohla vysvetliť tieto výsledky. Preto si myslím, že sú tieto grafy také dôležité.“

Áno, čítate to správne. Laboratóriá môžu manipulovať, koľko „prípadov“ Covid-19 má ich krajina. A tu je podobnosť, rovnako ako v boji proti HIV – ľuďom sa nikdy nepovedalo, že „test na HIV“ má v rôznych krajinách rôzne štandardy, od laboratória k laboratóriu. Najvyšší stĺpec (najväčší počet proteínov HIV) bol v Austrálii: 5. Najnižší bol v Afrike: 2. V USA je to spravidla 3 až 4. To znamená, že by ste sa mohli zbaviť „diagnózy HIV“ odletom z USA alebo z Austrálie do Afriky. Ale po mnoho rokov bol „AIDS“ v Afrike diagnostikovaný bez akýchkoľvek testov, len krátkym zoznamom príznakov, ktoré sa presne zhodovali s príznakmi väčšiny tropických chorôb, ako sú horúčka, kašeľ a dýchavičnosť.

David Crow ďalej uvádza, že v PubMed bola publikovaná čínska štúdia, ktorú vydavateľ stiahol, pretože tvrdila, že ak testujete asymptomatických ľudí, až 80% môže byť falošne pozitívnych a iba 20% ľudí skutočne pozitívnych. Crow hovorí, že: „Čínska analýza bola matematická analýza, ktorá sa vykonala miliónkrát predtým. Nebol dôvod na stiahnutie dokumentu z akéhokoľvek dôvodu. Na papieri nie je nič dramatického, je to v skutočnosti nudná analýza. Je to tak, že urobili štandardnú analýzu toho, čo sa nazýva pozitívna prediktívna hodnota a predpokladali, že 1% ľudí v populácii je v skutočnosti infikovaných. Mohli mať 80% falošne pozitívnych. Nie je možné urobiť skutočnú analýzu falošne pozitívnych výsledkov z hľadiska určenia, či je test správny alebo nie, pretože to vyžaduje zlatý štandard a jediným zlatým štandardom je tzv. „čistý“ vírus. Vráťme sa teda k skutočnosti, že vírus nie je „vyčistený“. Ak by ste mohli vírus „vyčistiť“, mohli by ste vziať 100 ľudí, ktorí boli testovaní pozitívne, a mohli by ste v nich vírus vyhľadať. A ak ste našli vírus v 50 prípadoch zo 100 a nenašli v ostatných 50, mohli by ste povedať, že test je presný iba na 50%. Nemáme však žiadny spôsob, ako to urobiť, pretože sme vírus ešte „nevyčistili“. A nemyslím si, že sa to niekedy podarí.“

Dr. David Rasnick – biochemik, vývojár proteáz a zakladateľ laboratória Viral Forensics – k téme dodáva: „Musíte mať ohromné ​​množstvo akéhokoľvek organizmu, aby spôsobil príznaky. Preto nezačínajte testovaním, ale počúvaním pľúc. Som skeptický, že test PCR je vždy pravdivý. Je to vynikajúci nástroj vedeckého výskumu, ale hrozný nástroj pre klinické lekárstvo.“

Prečo nepomáha pľúcna ventilácia?

Odborný časopis The Lancet zverejnil jednu z doteraz najdôležitejších štúdii o príznakoch koronavírusu COVID-19 s názvom Pulmonary Vascular Endothelialitis, Thrombosis, and Angiogenesis in Covid-19 (Pľúcna vaskulárna endotelialitída, trombóza a angiogenéza pri Covid-19):

https://www.thelancet.com/journals/lancet/article/PIIS0140-6736(20)30937-5/fulltext

Zo štúdie vyplýva, že koronavírus môže byť zároveň ochorením dýchacích ciest i ciev. Vedci spojili s početnými zdravotnými ťažkosťami ľudí nakazených koronavírusom endoteliárne bunky, teda tie, ktoré tvoria výstelku medzi cievnou sústavou a tkanivami a ovplyvňujú presun látok cez cievnu stenu.

Možno sa pýtate, akú súvislosť vidím v tejto štúdii s psychosomatickými príčinami chorôb, s ktorými sa zaoberáme. V takýchto prípadoch je táto otázka bezpredmetná. Nenahraditeľnou sa stáva funkcia konvenčnej medicíny práve pri záchrane života v akútnom ohrození, akýmkoľvek účinným emergentným zásahom, pretože na nič iné nezostáva čas.

Typickou liečbou syndrómu akútnej respiračnej tiesne (ARDS) je umiestnenie pacienta na dýchací prístroj s pľúcnou ventiláciou. Dr. Paul E. Marik z Eastern Virginia Medical School – vo svetle nových poznatkov – hovorí, že by to mala byť tá posledná možnosť, pretože pacienta zabíja silný zápal vyvolaný vírusom COVID-19 – tzv. „cytokínová búrka“ – a vytvorené krvné zrazeniny.

S ďalšími lekármi preto navrhli a s veľkým úspechom použili – pri záchrane ťažko chorých pacientov s COVID-19 – bezpečný, lacný a vysoko efektívny protokol o liečbe. Musí však byť implementovaný čo najskôr a nie až potom, ako sa pacienti dostanú na jednotku intenzívnej starostlivosti, pretože pri závažných prípadoch je zlyhávanie pľúc a poškodenie ďalších orgánov spôsobené nekontrolovaným zápalom, čo pľúcna ventilácia nedokáže pozitívne ovplyvniť.

Link na odporúčaný liečebný protokol:

https://covid19criticalcare.com/wp-content/uploads/2020/06/MATH-Release-4-24.pdf

Protokol „MATH +“ v skratke:

1. Metylprednizolón (intravenózne)
2. Kyselina askorbová – vitamín C (intravenózne s vysokou dávkou)
3. Tiamín – vitamín B1
4. Heparín (plná dávka s nízkou molekulovou hmotnosťou)
5. PLUS kointervencie: zinok, vitamín D, famotidín, horčík a melatonín

V prípade nízkej saturácie kyslíkom použiť prietokovú nosovú kanylu, zvýšiť limity prietoku podľa potreby.

autor: Zoltán Németh

Konvenční medicína stojí na předepisování léků a jejich dlouhodobém užívání. Z praxe se téměř úplně vytratily jiné možnosti léčby, zejména úprava stravy, cvičení, zvládání stresu aj. Výrazný vliv farmaceutického průmyslu, celkové provozní nastavení zdravotnictví, ale i očekávání pacientů, to vše vedlo k tomu, že málokterému pacientovi se podaří odejít z ordinace lékaře bez předpisu nějakého léku.

Tento článek nebudu psát pro ty, kterým tento stav vyhovuje. Budu ho psát pro ty, kteří by raději léky nebrali, ale už nějaké berou a nevědí co s tím. Těm, kterým lékaři řekli, že jejich nemoc je nevyléčitelná a léky budou muset brát doživotně.

Léků se často lze zbavit, ale jen za určitých podmínek. Musí se ovlivnit nemoc, na kterou se léky berou, musí se postupovat rozumně, s porozuměním biochemických procesů v pozadí nemoci. Některé léky ale vysadit nelze nebo velmi obtížně. Na tomto místě jednoznačně uvádím, že následující text není návod pro každého, aby vysadil své léky. Kdokoli by tak učinil, činí na vlastní odpovědnost a riziko. Máte-li úmysl léky vysadit, měli byste to ideálně učinit ve spolupráci a za dohledu vašeho lékaře.

Druhy léků

Léky lze rozdělit do několika skupin podle toho, co v těle mají dělat.

Léky substituční nahrazují substanci, kterou organismus nemocného neumí dostatečně produkovat nebo dochází k velkým ztrátám, které je nutno kompenzovat. Do této skupiny patří substituce životně důležitých hormonů v případě nedostatečné funkce žlázy (inzulín u diabetika 1. typu, hormony štítné žlázy, kortizol při nedostatečnosti nadledvin, hypofyzární hormony při poškození hypofýzy, pohlavní hormony, některé enzymy apod.) nebo dodávání např. železa při jeho ztrátách.

Pak máme léky potlačující symptomy, které jsou hlavním arzenálem konvenční medicíny. Jsou to všechny léky, které se označují „anti-“. Jejich úkolem je tlumit nebo blokovat nějakou biochemickou reakci, zabránit tělu něco provádět. Například léky snižující produkci tělu vlastních látek (cholesterol, kyselina močová, imunitní působky), léky ovlivňující funkce na buněčné membráně (blokují receptory, vytěsňují z nich originální molekulu, zasahují do přenosu neurotransmiterů apod.).

Jak léky působí

Obecně řečeno, konvenční léky buď blokují nějakou metabolickou nebo imunitní funkci, blokují nějaké receptory, ovlivňují funkce buněčné membrány, nebo nahrazují látky, které tělo nemocného neumí vyrobit. Podstatné je, že téměř nikdy neřeší příčinu nemoci. Jejich dlouhodobé užívání mění homeostázu, tělo na podávání léků reaguje přizpůsobením svých funkcí, aby se dostalo do nového rovnovážného stavu. Tělo léky nechce, vše co dělá (včetně „příznaků“) je jen snaha udržet se v rovnovážném stavu, vyrovnávat vlivy z vnějšku. Při delším užívání léků se vytvoří nová rovnováha.

Laici a bohužel i lékaři zapomínají, že tělo nedělá nic náhodou, ani omylem. Všechny funkce, i když jsou v daný okamžik dysfunkční, patologické, jen reagují na vnější vlivy. Tělo se prostě jen snaží přizpůsobit, najít optimální rovnovážný stav, optimální fungování za daných podmínek. Jenže tohle se v konvenční medicíně zcela ignoruje a jen se potlačují funkce, které jsou mimo normu.

Z tohoto faktu vyplývá první základní pravidlo, které platí až na malé výjimky: náhlé vysazení léků vede k narušení rovnováhy a přestřelení na druhou stranu. Anglicky se tomu říká „rebound fenomen“. Představte si kyvadlo, které držíte na jedné straně a pak pustíte: přestřelí na druhou stranu. Biologická funkce, která byla lékem potlačovaná, náhle potlačovaná není a protože nebyl odstraněn důvod, proč ji organismus prováděl právě v té intenzitě, která vedla k předpisu léku, bez brždění lékem má volnost a dojde ke zhoršení původních příznaků. Zhoršení lze zabránit pomalým vysazováním, ale stále zde máme původní nemoc. Původní příčinu, která vedla k příznakům a která nezmizela.

Druhým pravidlem pro vysazení léků je vyléčit původní nemoc, aby se normalizovaly tělesné funkce a nevrátily se příznaky. Některé příznaky jsou hodně nepříjemné, někdy i nebezpečné a není rozumné prostě vysadit léky a neudělat nic jiného. Bohužel vliv alternativních metod léčení vede některé nemocné k názoru, že všechny léky jsou špatné, všechno je „chemie“ a oni pak léky svévolně vysadí, aniž tuší, co dělají. Někdy vylejí s vaničkou i dítě a ublíží si.

Rebound fenomén

Jedním z mechanismu rebound fenoménu je změna citlivosti a četnosti buněčných receptorů, na které se lék váže. Náhlé vysazení s rovnováhou velmi zamává. Ukažme si to na příkladu nervové synapse v mozku. Vysílající neuron vypustí do synaptické štěrbiny např. serotonin, který se naváže na receptor v membráně přijímajícího neuronu. Výsledkem je vzruch v přijímacím neuronu, který vnímáme jako klid, pohodu a spokojenost. Jestliže někdo začne užívat antidepresiva, která dnes fungují převážně jako blokátory zpětného vychytávání serotoninu (tj. molekuly serotoninu zůstávají v štěrbině déle a ve větším množství), zvýší se počet molekul ve štěrbině a jejich nabídka receptorům na membráně přijímajícího neuronu).

Jenže deprese není prostý nedostatek serotoninu v synaptické štěrbině. 90% se ho tvoří ve střevním nervovém systému. Možná je jeho nedostatek důsledkem deprese, ne příčinou. Užívání antidepresiv vede ke snížení počtu a citlivosti receptorů na přijímajícím neuronu, který tím kompenzuje zvýšenou nabídku, protože ta „snížená“ hladina má nějakou příčinu a důvod! Podobně dochází ke snížení citlivosti inzulínových receptorů při nadbytečné nabídce glukózy, kterou buňky nechtějí přijmout, a k rozvoji inzulínové resistence. Tento mechanismus působí všude, kde lék naruší rovnováhu mezi signální molekulou a membránou. Naše tělo nedělá nic zbytečně. To, co vnímáme jako nemoc a její příznaky, je jen snaha o nastolení nové homeostázy, když ta stará není udržitelná.

Co se stane, když někdo náhle vysadí antidepresiva nebo jiné léky, které vedou k resistenci receptorů? Objeví se původní příznaky, náhle a prudce. Neznamená to, že ten lék byl potřebný nebo že by dokonce něco „léčil“, ale že při resistenci receptorů snížené množství signálních molekul nestačí na zabezpečení normální funkce. Proto je u mnoha léků nutné vysadit postupně, během dnů, týdnů, někdy až měsíců, aby vaše tělo mělo čas nastolit původní zdravou rovnováhu mezi receptory a molekulami.

Vysazení kompenzačních léků

Tady musí být jasno: často to není možné. Když je orgán zničen, fyzicky odebrán nebo funkčně nedostačuje, pak nemocný musí brát kompenzační léky do konce života. Platí to bez výjimky pro všechny žlázy s vnitřní sekrecí. Také pro vitamín B12 u perniciózní anémie.

Jestliže někdo užívá tyto léky (nejčastěji jde o hormony štítné žlázy a inzulín), pak existuje možnost jejich vysazení POUZE za předpokladu, že nemoc netrvá moc dlouho, žláza nebyla zničená a je schopná se obnovit a bude zastaven proces její destrukce (autoimunitní zánět). Až po zastavení destrukce je možné začít snižovat dávky a sledovat, kam se dostanete.

Musíte ale postupovat opatrně, funkci žlázy podpořit např. bylinami, homeopatiky, stopovými prvky apod., aby se zvýšila šance na její obnovu. V každém případě, jestliže byl příčinou nedostatečné funkce štítné žlázy autoimunitní zánět, je vždy lepší pouze nahrazovat funkci žlázy po zvládnutí zánětu, než ho nechat v těle řádit dál. Je-li žláza zničená nebo dokonce odstraněná, pak nemocný musí užívat substituční léčbu do konce života. Jiná možnost v takovém případě není.

Vysazení „anti-“ léků

Než o tom budete uvažovat, je třeba se zamyslet nad důležitými otázkami. Proč byl lék vůbec nasazen? Na jakou nemoc nebo potíž? Bylo to vůbec nemoc? Nebylo to náhodou jen něco přirozeného, způsobeného životním stylem? Trvá to ještě? Divili byste se, kolik léků lidé berou ze setrvačnosti, protože jim je kdysi kdosi předepsal, přestože důvod k předepsání dávno pominul.

Např. antidepresiva předepsaná na psychické problémy v rámci složité životní situace, která je ale dávno minulostí. Léky na různé civilizační nemoci (zažívací potíže, vysoký cholesterol, tlak apod.), které by se měly řešit úpravou životosprávy. Hormony, aniž by bylo vůbec zjištěno, jestli chybí. Analgetika bez řešení příčiny bolesti. A tak dále…

Lékaři (až na výjimky) s pacientem neřeší jeho životosprávu a další možné faktory, přispívající nebo přímo způsobující jeho nemoc. Rovnou píšou léky. Pálí vás žáha? Dostanete léky na snížení produkce kyseliny solné v žaludku, přestože nikdo nezměří, kolik jí váš žaludek vůbec produkuje! Velmi často je pálení žáhy způsobeno nedostatkem kyseliny, ne přebytkem. Narušení produkce kyseliny solné spustí kaskádu dalších zažívacích problémů, například SIBO (small intestine bacterial overgrowth, přerůstání bakterií v tenkém střevě), které se pak léčí dalšími léky, přidají se léky na bolesti břicha, poruchy stolice… a během celé té doby se pacienta nikdo nezeptá, co jí. Totéž platí pro cukrovku, nadváhu, vysoký cholesterol, vysoký krevní tlak a jiné civilizační neduhy. Žádné léky je neléčí! Žádné léky neprodlouží kvalitní život, často naopak.

Nemocný, který se rozhodně vysadit alopatické léky, by rozhodně měl vědět, co dělá. Měl by vědět, co jeho léky ovlivňují, jaké biologické funkce, jestli může dojít k rebound fenoménu, měl by vědět, jak bude monitorovat změnu v průběhu své nemoci, měl by vědět, jak rychle si může dovolit léky vysadit. Vždy je lepší postupovat pozvolna, sledovat, jak tělo reaguje. Je-li vaše nemoc měřitelná, např. krevní tlak, laboratorní nálezy, můžete monitorovat pokrok. Když ale není měření možné, musíte se spolehnout na svůj subjektivní pocit a tělesné funkce. V každém případě byste měli mít představu o tom, jak lék účinkuje, co ovlivňuje a co můžete očekávat. Podpořte své tělo při detoxikaci od léků, kvalitně ho živte, celkově zdravě žijte. Současně pracujte na skutečném vyléčení své nemoci.

Jestliže užíváte léky a vlastně nevíte proč, nemáte původní příznaky, pak nic nebrání jejich opatrnému vysazení. Příkladem může být reaktivní deprese, když už důvody a projevy pominuly. Nebo vymizení zažívacích potíží po úpravě stravy. Výrazné zlepšení až vymizení alergických projevů v nové sezóně. Divili byste se, jak často mi pacienti neumějí říci, proč lék vlastně užívají. Prostě jim ho někdo kdysi předepsal, prý napořád…

Přestože konvenční léky nic neléčí, mají své účinky a mění fungování organismu. Tento článek budiž hlavně podnětem k přemýšlení a prohlídce lékárničky.

Statiny

Léky na cholesterol (statiny) jsou jedny z nejčastěji předepisovaných léků. Jsou předepisovány preventivně i mladým lidem a dle stávajících názorů se mají užívat doživotně. Jsou automaticky předepisovány diabetikům a pacientům s ischemickou chorobu srdeční i přesto, že hladinu cholesterolu vždy měli v normě.

Mnoho lékařů je předepisuje automaticky podle výsledku vyšetření krve: hodnoty jsou třeba jen lehce nad horní hranici normy a lékař bez dalšího přemýšlení předepíše statiny, aniž vyhodnotí životní styl pacienta a reálné riziko. Popsané postupy jsou běžné a „lege artis“, ale jsou skutečně ku prospěchu pacientů? Odpovídají vědě? Je opravdu vhodné, aby lidé užívali statiny?

Proč lidé vůbec užívají léky za účelem prevence nemoci, když každý lék má i vedlejší účinky? Logicky z jediného důvodu: předpokládají, že se vyhnou riziku většímu, než jsou vedlejší účinky a tak si zvýší šanci na zdraví a delší život. Statiny snižují riziko srdečního infarktu. Lékaři je předepisují a lidé je užívají s vírou, že snížení rizika infarktu CELKOVĚ zvýší šanci na přežití a dožití se vyššího věku. Nepřemýšlejí nad tím, jestli život naopak nezkrátí nežádoucí účinky statinů. Je logické, že když dělám něco jako prevenci, chci snížit nějaké riziko, ale nechci ho vyměnit za jiné, které moje šance na zdraví a dlouhý život podkopají.

Protože o statinech píšu v článku o tom, jak se zbavit léků, asi tušíte, že statiny život neprodlouží. Neměl by je brát prakticky nikdo, protože jsou zbytečné a škodlivé. Překvapeni? Nedivím se.

Iluzorní víra v lékaře

Věříte svým lékařům, že mají v malíčku poslední vědecké poznatky, že vědí, co dělají a chtějí vaše dobro (čtěte: zdraví a dlouhý život). Ale lékařská praxe má za vědou zpoždění asi 20 let. Celou jednu generaci trvá, než se nový poznatek dostane z vědeckých laboratoří k doktorovi Novákovi v Dlouhé Lhotě. Platí to zejména v případě, že Dr. Novák neovládá žádný světový jazyk (což bohužel platí pro většinu lékařů středního a vyššího věku), nemá ve zvyku hledat si sám od sebe informace na internetu a průběžné vzdělávání si doplňuje jen na kurzech akreditovaných ČLK (což také platí pro většinu lékařů). Lékař je tak odkázán na to, co se mu přefiltruje na kurzech, které bývají ovlivněny farmaceutickým průmyslem. I kdyby farmaceutické firmy neměly prsty v obsahu kurzů, doktoři neradi přiznávají, že se mýlili, zejména v něčem tak profláknutém, jako je cholesterol v roli zabijáka.

V případě statinů je změna brzděna i skutečností, že statiny jsou miliardový byznys. Výrobcům nepřekáží, že za ta dlouhá desetiletí boje proti cholesterolu nebylo prokázáno, že by zvýšená hladina cholesterolu v krvi způsobovala ucpávání cév a snížení jeho hladiny prodloužilo život. Když budete mít v něčem miliardy, postaráte se, aby se udržel názor, který podporuje prodej. Nerada beru lidem iluze, ale domnívat se, že váš lékař drží krok s vědou a že vás chce zdravé, je iluze velmi nebezpečná. Kdo nevěří, nechť si přečte knihu „Smrtiace lieky a organizovaný zločin“ od Petera C. Gøtzscheho. Podrobně mapuje, jak farmaceutické firmy ovlivňují všechny oblasti zdravotnictví, včetně pacientských organizací.

Rizika statinů

Takže co s těmi statiny? Patří mezi léky, které bych nevzala do úst a nedopustila, aby je bral kdokoli z mých blízkých. Důvod je jednoduchý: rizika vysoce překračují prospěch. Neprodlužují život, naopak. Jejich nežádoucí účinky jsou děsivé a vážné. Narušují opravu DNA, oslabují imunitu, zvyšují riziko infekcí, rakoviny, deprese, demence, cukrovky, ledvinového selhání, srdečního selhání, narušují tvorbu hormonů, poškozují svaly a nervy, způsobují dokonce tzv. globální transitorní amnézii (GTA), kdy se vám doslova vymažou roky života.

Dr. Duane Graveline, bývalý astronaut a lékař, to zažil dvakrát, pokaždé již během prvních týdnů užívání statinů. Popisuje to ve svých knihách (jedna z nich má výmluvný název „Lipitor — zloděj paměti“) a jeho osobní devastující zkušenost se statiny ho motivuje psát, zkoumat, upozorňovat a sbírat případy. V jedné epizodě amnézie se mu vymazalo vše od puberty. Nevěděl, že vystudoval medicínu, že je astronaut, že je ženatý… Naštěstí to po pár hodinách přešlo a paměť se mu vrátila. Je děsivé pomyšlení, že např. pilot letadla, kterým letíte, užívá statiny a postihne ho GTA…

Každý, kdo je užívá, by měl také vědět, že on sám osobně — i kdyby měl štěstí a neměl vedlejší účinky — nemusí mít ze statinů vůbec žádný prospěch. Účinnost léků měří tzv. NNT (number needed to treat), které uvádí, kolik lidí musí být léčeno, aby jeden z nich měl z léku užitek. Užívání léku totiž neznamená, že pro vás něco skutečně udělá! Ani u analgetik není NNT rovno 1. NNT statinů je 80!!! To znamená, že je cca 80 lidí musí užívat několik let, aby se zabránilo jedinému infarktu! Zbývajících 79 uživatelů z nich nemá žádný užitek, protože by žádný infarkt stejně nedostali, ale riskují nežádoucí účinky. Řekl vám tohle váš lékař? Obtěžoval se vyhodnotit, jaké může být vaše osobní riziko infarktu?

O cholesterolu

Statiny vám byly nejspíše předepsány, protože máte vyšší cholesterol, obvykle bez ohledu na to, jaký je poměr HDL a LDL a jaká je hladina triglyceridů. Brát ohled jen na celkovou hladinu cholesterolu je postup zastaralý desítky let, přesto ho lékaři stále používají. Ale i hodnocení celkového LDL je zastaralé. LDL není „zlý“. Proboha, vždyť ho vyrábějí naše játra z dobrého důvodu, rozhodně nám nechtějí ucpat cévy! LDL je transportní molekula pro transport v tucích rozpustných látek v krvi. Nepřenáší jen cholesterol, ale i triglyceridy (vzniklé mj. z glukózy a fruktózy), vitamíny rozpustné v tucích, cholin, lecithin apod.

LDL sám o sobě není rizikový. Problematickým se stane, jen když se poškodí: oxiduje nebo glykuje. Oxidaci způsobují zejména polynenasycené a trans-mastné kyseliny, tedy obyčejné rafinované rostlinné oleje (průhledná láhev se slunečnicí nebo řepkou na obale, žlutavý obsah bez chuti a zápachu, cena lidová), dále margaríny a vše s nimi připravené, všechny trvanlivé výrobky, jídla připravená v rychlém občerstvení a restauracích, školních a závodních jídelnách, nemocnicích…). Glykaci způsobuje nadbytek glukózy a fruktózy v krvi. Stačí jedno „normální“ jídlo s běžnou dávkou sacharidů.

LDL částice mají různé velikosti. Rizikové aterogenní jsou pouze malé, husté částice. Počet aterogenních LDL částic se zvyšuje při vysokém příjmu glukózy a metabolickém syndromu. Jejich počet paradoxně zvyšují i statiny! Nasycené tuky, žloutek, olivový a kokosový olej naopak zvyšují poměr velkých lehkých LDL částic, které jsou neškodné. Existují testy, jak určit množství LDL částic, ale běžně se nedělají. Vzpomeňte si: 20 let zpoždění…

Metabolický syndrom

Mnoho lidí užívá statiny současně s jinými léky na metabolický syndrom (MS). Metabolický syndrom má pět znaků: obezitu břišního typu (muži více než 94 cm v pase, ženy více než 80 cm), vysoký krevní tlak, zvýšenou glykemii/diabetes, nízké HDL a zvýšené triglyceridy (tri-acyl-glyceroly = TAG).

Teď se soustřeďte: lékaři předepisují statiny na snížení LDL cholesterolu u lidí s metabolickým syndromem, přestože zvýšená hladina LDL NENÍ symptomem metabolického syndromu. Lidé s MS mají sníženou hladinu HDL a vysoké triglyceridy, ale ani jedno z toho statiny neovlivní! Máme zde pěknou díru v logice: metabolický syndrom je prokázaný rizikový faktor ischemické choroby srdeční, jeho kritériem není zvýšení LDL, přesto se „léčí“ léky na snížení LDL, ale neovlivňuje se skutečná příčina snížení HDL a zvýšení triglyceridů. Podle toho vypadají výsledky této „léčby“.

Pacient, který má všechny příznaky metabolického syndromu, dostane léky na vysoký tlak, cukrovku a statiny. Lidé tuto kombinaci léků poctivě užívají ve víře, že jsou „léčeni“. Opakuji: proč užívat léky na civilizační nemoci? Přece proto, že věříme, že sníží riziko předčasného úmrtí, které tyto nemoci přinášejí! Ale ani jeden z vyjmenovaných typů léků to nedokáže!

Vědecké studie

Věda je neúprosná: všechny pořádné studie, které se snažily prokázat, že snížení cholesterolu sníží celkovou úmrtnost a prodlouží život, selhaly. Jednou z těch známějších je studie ACCORD. Sledovala pacienty s metabolickým syndromem, kteří byli rozděleni do dvou skupin. Kontrolní skupina byla běžně léčena, aniž se snažili dosáhnout ideálních hodnot krevního tlaku, glykemie a cholesterolu. Intervenovaná skupina byla léčena „agresivně“, lékaři se snažili léky dávkovat tak, aby pacienti měli ideální hodnoty krevního tlaku, cukru i cholesterolu. Výsledek? Studie musela být předčasně ukončena, protože pacienti v intervenované skupině víc umírali. Ani jeden z používaných léků totiž neovlivní příčinu metabolického syndromu, kterou je prostě a jednoduše chronický nadměrný přísun sacharidů a z toho vzniklá inzulínová resistence se všemi důsledky.

Různé studie (včetně známé Framinghamské studie) naopak zjistily, že lidé s vyšší hladinou cholesterolu žijí déle, méně umírají na rakovinu, infekce, méně trpí demencí a depresí. Ženy s hladinou cholesterolu kolem 6 mmol/l žijí nejdéle, souvislost mezi rizikem infarktu a cholesterolem u žen nebylo nikdy prokázáno, dokonce ani výrobci statinů je nedoporučují ženám nad 70 let.

Boj proti cholesterolu byl pomýlený od začátku a během let pozabíjel víc lidí než cholesterol. Naše babičky měly jen sádlo a máslo, neznaly rafinované rostlinné oleje, nedržely diety, a přesto se na infarkty umíralo vzácně — v době kdy lidé běžně snídali vejce na slanině a vše smažili na sádle. Epidemie cévních nemocí přišla až se zavedením rafinovaných rostlinných olejů a margarínů do lidské stravy.

Vysazení statinů

Jestliže jste dospěli k názoru, že statiny užívat nechcete, můžete je samozřejmě vysadit na vlastní odpovědnost — stejně jako jste je na vlastní odpovědnost užívali. Dávky je třeba snižovat po 1–2 týdnech až na nejnižší, pak vysadit. Ihned, tj. dnes, začněte užívat koenzym Q10 v dávce 200–300 mg denně (CoQ10 rozhodně užívejte i v případě, že statiny chcete brát dál!).

Cholesterol vám půjde nahoru, možná docela dost, ale nepanikařte. Nezajímá vás jeho celková hladina, ale poměr LDL ku HDL. Když ta dva čísla vydělíte, výsledek by měl být nižší než 3. Jestliže tomu tak je a máte normální hladinu triglyceridů, buďte v klidu. Skutečnými rizikovými faktory je zvýšená hladina glukózy na lačno (cokoli nad 4,9), zvýšený HbA1 (nad 40), zvýšené CRP nad 1, zvýšené triglyceridy nad 1,7, zvýšený homocystein nad 10. Také kouření, nedostatek pohybu, spánku, sociální izolace, stres, konzumace rafinovaných rostlinných olejů a margarínů, pšenice (Čínská studie ve skutečnosti našla výraznou pozitivní korelaci mezi ICHS a pšenicí a rostlinnými oleji, nikoli živočišnými potravinami).

Koenzym Q10 berte dlouho i po vysazení statinů. Musíte doplnit jeho zásoby a pomoci tělu napravit škody. Jezte spoustu zeleniny jako hlavní přílohu. Jezte pouze přirozené tuky (tj. které vyrobila příroda, ne člověk), jezte vejce, ryby, maso z volne se pasoucích zvířat, ořechy, semena. Výrazně omezte nebo nejezte nic z běžné mouky, velmi omezte jiné obilniny, brambory a rýži, cukr, ale i umělá sladidla, uzeniny a jiné moderní (p)otraviny.

Taky se začněte hýbat! Pro totální gaučové povaleče: začněte chodit, běžte na svižnou procházku, to je váš aerobik. Více sportovně zdatní přidají sprinty a HIIT. Naopak hodně sportující s vysokým cholesterolem by měli ubrat. Stres z nadměrného cvičení zvyšuje cholesterol v důsledku zánětu.

Jestliže již máte nežádoucí účinky statinů (svaly, nervový systém, imunita…), budete potřebovat intenzivnější protokol. Užívejte antioxidanty, zinek, karnitin, kyselinou alfalipoovou, B komplex, magnésium, kyselinu listovou, fosfolipidy, cholin, prekurzory glutathionu (N-acetyl-cystein). Mechanismus nežádoucích účinků statinů je poškození buněčných membrán a jejich lipidových raftů, ve kterých jsou receptory, poškození mitochondrií (včetně jejich DNA) oxidativním stresem a poškození DNA buněk. Napravit to dá práci, ne vždy se to podaří, ale kdo nechce zbytečně trpět, musí udělat, co se dá.

Jedinou skupinou pacientů, kteří by mohli mít prospěch ze statinů, jsou lidé s familiární hyperlipidemií, kteří neumí cholesterol vychytávat z krve (genetická porucha receptorů). Pro ně by pečlivě regulovaná tvorba LDL cholesterolu mohla mít prospěch, ale musí užívat koenzym Q10 a další suplementy na omezení nežádoucích účinků statinů.

Léky na metabolický syndrom (MS)

Kromě zvýšení triglyceridů a snížení HDL cholesterolu jsou dalšími příznaky metabolického syndromu zvýšená hladina krevního cukru nebo již cukrovka 2. typu, vysoký krevní tlak, obezita typu jablko a zvýšená hladina kyseliny močové.

Jak jsem již opakovaně v minulých článcích zmínila, metabolický syndrom včetně jeho důsledků fakticky není „nemoc“. Je to prostě a jednoduše nevyhnutelný důsledek přetěžování metabolismu dlouhodobou nadměrnou konzumací sacharidů (včetně údajně „zdravých“ celozrnných obilovin a ovoce) a nedostatku pohybu. Je třeba se přestat klamat: máte-li nejméně jeden z příznaků MS, jíte bezpochyby víc sacharidů, — ať už „zdravých“ či „nezdravých“, rychlých či pomalých, — než vaše tělo toleruje. Prostě a jednoduše víc, bez ohledu na to, kolik a z jakých zdrojů jsou.

Metabolický syndrom nepotřebuje „léčit“ chemickými léky, protože jeho příčinou i léčbou je výhradně výživa. Právě u MS se v plné nahotě ukazuje závislost konvenční medicíny na lécích a její neschopnost účinně upravit životní styl pacientů. Jestliže užíváte léky na symptomy MS (tj. cukrovku, vysoký tlak, kyselinu močovou a cholesterol), pak vězte, že ve skutečnosti nejste vůbec léčeni. Není léčena příčina vašich příznaků MS, jsou jen potlačovány.

Léky na cukrovku

Léky na cukrovku se zaměřují na snížení hladiny cukru, ale neřeší příčinu jejího zvýšení: příliš konzumované glukózy a inzulínovou resistenci. Uvažujme logicky: VŠECHNA glukóza ze stravy (obilniny, luštěniny, ovoce, zelenina, brambory, přidaný cukr, limonády, sladkosti apod.) která se dostane do těla, se musí nějak zpracovat. Nevypaří se ani jinak kouzelně nezmizí. Jakmile ve vás jednou je, vaše tělo se s ní musí vypořádat. Bude se snažit dostat ji rychle z oběhu, protože její i jen mírně zvýšená hladina poškozuje cévy i jiné tkáně. Po konzumaci glukózy se vyplaví inzulín, který nacpe glukózu do všech buněk ochotných ji přijmout. V nich pak slouží jako zdroj energie a její přebytek se uloží jako tuk. To znamená, že při pravidelné konzumaci glukózy (zejména „rychlých“ sacharidů, což jsou hlavně potraviny obsahující zpracovaný škrob, tj. mouku) ji spalujeme i při činnostech, při kterých bychom měli spalovat tuk, tj. činnostech aerobních. Kdo se nakrmen pustí do aerobního cvičení za účelem spálit část svých tukových zásob a tak zhubnout, spaluje glukózu a na vlastní tuk ani nesáhne. Mohl klidně zůstat na gauči. Spalování glukózy je také hlavním zdrojem oxidativního stresu, volných radikálů a stárnutí. Sportování poháněné glukózou tento proces zrychlují, cukrovka taky.

Dalším problémem je, že játra a tuková tkáň mění nadbytečnou (tj. okamžitě nespálenou) glukózu na tuk. Ze sacharidů se tloustne, ví to každý chovatel dobytka. Když se budeme chovat jako ten dobytek, cpát se sacharidy a moc se nehýbat, vykrmíme se stejně jako on. Když se do těla sacharidy cpou dlouho a příliš (čtěte: běžný člověk konzumující „normální“ stravu, ale i makrobiotici, vegetariáni a vegani), buňky je už nechtějí a stanou se rezistentními na inzulín, neodpovídají na něj. Glukóza zůstane v krvi, slinivka vyrobí víc inzulínu, ten do buněk natlačí trochu víc glukózy, buňky se stanou o trochu víc rezistentními a začarovaný kruh se roztáčí. Člověk s MS tloustne, má stále hlad a časem „dostane“ cukrovku. Jenže cukrovku nikdo „nedostane“, cukrovku si každý hezky vyrobí sám. Chcete vidět osobu odpovědnou za vaši cukrovku? Koukněte se do zrcadla! MS a cukrovka je prostě a jednoduše nemocí z nadbytku sacharidů. Tečka. Logické řešení je snížit přísun sacharidů tak, aby se tělo dostalo zpět do rovnováhy a obnovila se citlivost buněk na inzulín.

S léky na cukrovku máme velký problém, některé nutí slinivku vyprodukovat víc inzulínu, což dočasně sníží hladinu cukru v krvi, ale za jakou cenu? Glukóza se nacpe násilím do tukových buněk a pacient tloustne, navíc se slinivka časem vyčerpá. Je to jako bičovat unaveného koně. Jiné léky zvyšují citlivost buněk na inzulín, což má stejné důsledky. Již zkonzumovaná glukóza se nevypaří, musí se spálit, proměnit na tuk nebo při opravdu vysokých hodnotách (nad 12 mmol/l) se začne vylučovat močí. Nedávno jsem zaznamenala, že se zkouší nový typ léku na cukrovku, který snižuje hladinu glukózy právě podnícením jejího vylučování močí. Dovolím si předpovědět, kde to pohoří: diabetikům začnou selhávat ledviny. Všechny léky na cukrovku se zaměřují na snížení hladiny cukru. Neřeší příčinu, neřeší hladinu inzulínu.

Inzulín a antihypertenziva

Vrcholem absurdity je dávat diabetikovi 2. typu inzulín. To je jako přilévání oleje do ohně, jen se tím udržuje začarovaný kruh. Diabetik 2. typu má inzulínu na rozdávání, potřebuje jeho hladinu i produkci snížit, ne přidávat další! Potřebuje zvýšit citlivost svých buněk na inzulín, ne přiživovat inzulínovou resistenci. Dělá se to jen proto, že doktoři neumějí poradit skutečně efektivní dietu. Je ubohé, že naše moderní, údajně na důkazech založená medicína, se musí uchylovat k něčemu tak absurdnímu, co nemocným ani nezvýší kvalitu života, ani je neochrání před komplikacemi nemoci (ba právě naopak) a ani jim neprodlouží život.

Zvýšená hladina inzulínu při MS stojí i za zvýšením krevního tlaku. Při zvýšené hladině inzulínu ledviny zadržují sodík a vodu. Navíc mají nemocní zvýšenou hladinu kortisolu a dalších stresových hormonů, což také vede ke zvýšení tlaku. Léky na vysoký tlak (antihypertenziva) zasahují v různých biochemických reakcích, např. blokují adrenergní receptory, renin-angiotensinový systém, podporují vylučování vody a minerálů, blokují kalciové receptory v cévách apod. Podle svého hlavního účinku mají odpovídající vedlejší účinky, protože mají vliv i na jiné tkáně. Avšak léky na vysoký tlak skutečně prodlužují život. Než byly k dispozici, byla očekávaná délka života nemocného s těžkou hypertenzí zhruba půl roku. Vysoký tlak v kombinaci se zkornatěnými nepružnými cévami (zkaramelizovanými = glykovanými díky glukóze) může vést k mrtvici, infarktu, krvácení do jiných orgánů. Velmi zatěžuje srdce a vede k srdečnímu selhání, poškozuje také ledviny.

Kyselina močová

Zvýšení hladiny kyseliny močové (KM) je dalším symptomem MS. Dně se říkalo nemoc králů, trpěli jí zejména bohatí lidé, kteří si dopřávali hodně masa. Traduje se, že hladinu kyseliny močové zvyšuje právě konzumace masa, vnitřností a luštěnin, které jsou bohatým zdrojem purinů. Oficiálně doporučovaná dieta při dně je převážně ovolaktovegetariánská, navíc s omezením luštěnin a kakaa.

Ale je to trochu jinak. Průměrná hladina kyseliny močové v posledním století v rozvinutých zemích postupně stoupá, v posledních desetiletích dokonce rychleji, přestože se lidé řídí výživovými doporučeními omezujícími konzumaci masa. Ukazuje se, že hlavním faktorem zvyšující KM je fruktóza. Čím víc se jí konzumuje, tím vyšší KM. Hlavním zdrojem fruktózy jsou slazené limonády a jiné zpracované potraviny, agáve sirup, ovocné šťávy apod. Studie, porovnávající hladinu KM u lidí s různým způsobem stravování, zjistila, že nejvyšší hladiny KM mají vegani (konzumace luštěnin a ovoce, agáve sirupu, nejedí mléčné výrobky), pak konzumenti masa, nižší měli konzumenti ryb a mléčných produktů, které podporují vylučování KM. Hladina KM záleží také hodně na BMI (body mass index), vyšší ji zvyšuje a lidé s MS mívají nadváhu.

Zvýšení hladiny KM je způsobeno její zvýšenou tvorbou v organismu a/nebo snížením jejího vylučování ledvinami. Zvýšení produkce způsobuje vyšší příjem purinů a fruktózy. Fruktóza stimuluje produkci KM z aminokyselin. Vyšší příjem bílkovin zvyšuje vylučování KM, fruktóza naopak vylučování KM snižuje. Ketóza dočasně hladinu KM zvýší, protože ketony s KM soutěží o stejný transportní kanál v ledvinách, ale po dokončení ketoadaptace se vylučování KM vrátí k normálu. Je logické, že hladinu KM musí ovlivňovat stejné faktory jako ostatní projevy MS, tedy nadbytek sacharidů, v tomto případě fruktózy. Léky na KM sice omezí její produkci, ale neodstraní příčinu jejího zvýšení. Je-li tou příčinou fruktóza, může dále páchat škody (glykace, oxidativní stres). Fruktóza má dokonce vyšší glykační schopnosti než glukóza. Doporučovat diabetikům jako sladidlo fruktózu na základě toho, že nezvyšuje glykémii a nepotřebuje inzulín, je projevem zásadní neznalosti metabolismu.

Vysazení léků na metabolický syndrom

Takže máte metabolický syndrom: nadváhu, vyšší glykemii, vyšší KM, vyšší krevní tlak a cholesterol. Váš lékař vám předepisuje léky na cukrovku, tlak, kyselinu močovou a cholesterol, pravděpodobně držíte konvenční nízkotučnou redukční dietu. Poslušně polykáte léky, ale je to řešení? Máte-li pocit, že ne a rádi byste problém skutečně vyřešili, musíte začít na svém talíři.

Jíte příliš mnoho sacharidů, musíte ubrat. A to opravdu hodně. Úvodní fáze Atkinsonovy diety má jen 20 g sacharidů na den, zvyšuje se až po dosažení cíle. Kdo má za sebou desetiletí překrmování sacharidy a silnou inzulínovou resistenci, bude muset jít na dlouhou dobu, možná doživotně hodně nízko, zcela určitě pod 80-100 g sacharidů denně (mladší, větší a fyzicky aktivní člověk), pravděpodobně na 50 g a méně (starší, menší a neaktivní člověk, s již vypuklou cukrovkou nebo silnou inzulínovou resistencí). Podrobnosti viz mé minulé články na toto téma („Hořký sladký život“, „Vliv sacharidů na hormonální regulaci“, „Proč vzniká cukrovka?“, „Na jaké palivo jedete?“, „Hormony a zima“, „Hormonální chaos“).

Nízkosacharidová, vysokotučná strava s přiměřeným množstvím bílkovin (0,8–1 g na 1 kg ideální (štíhlé) tělesné hmotnosti a den), která bude současně nízkokalorická (musíte použít své vlastní sádlo jako palivo, jinak se ho nezbavíte), plus pohyb, zabije všechny metabolické mouchy jednou ranou a vyřeší všechny symptomy metabolického syndromu. Opravdu to je tak jednoduché. Léky se časem vysadí.

Naštěstí v tomto případě to lze udělat snadno a bezpečně, lze se řídit měřitelnými hodnotami. Ale pozor, může to trvat dlouho! Změna stravy musí změnit vaše hormonální naladění, musí se obnovit inzulínová citlivost a normální hladiny inzulínu, leptinu a kortisolu. Jak rychle to půjde, záleží na tom, jak dlouho MS máte, jak moc sacharidů konzumujete, na kolik to stáhnete, jak moc se hýbete, jak dobře spíte a kolik máte stresu. Existují případy, kdy se diabetici zbavili léků i inzulínu do měsíce, když šli třeba až na max. 20 g sacharidů denně, hýbali se a dělali vše poctivě. Jiní zápasí déle a mají relapsy v důsledku nedostatečného dodržování režimu.

Léky na cukrovku se vysadí postupně podle klesající glykémie. Diabetik by se měl v začátcích změny stravy častěji měřit a léky podle výsledku upravit až vysadit. Inzulín bude první, kterého je třeba se zbavit. Budete-li mít před jídlem slušnou hodnotu glykemie (do 7-8 mmol/l) a chystáte se sníst jídlo s malým obsahem sacharidů (max. 15 g), možná zjistíte, že si píchnout nemusíte. Dokonce diabetici 1. typu, kteří mají absolutní nedostatek inzulínu, si na takové stravě často přestanou píchat k jídlu, někteří nepotřebují inzulín vůbec, jiným zůstane malá dávka dlouhodobého inzulínu. Mám pacienty s cukrovkou 1. typu, kteří šli např. z 35–40 jednotek inzulínu denně na 5 jednotek bazálního inzulínu a k jídlu si píchat nemusejí, glykemii mají v normálním rozmezí. Když si bez inzulínu vystačí člověk, který ho má málo, pak si bez něj musí vystačit i ten, kdo ho má dost, stačí hodně omezit sacharidy.

Léky na tlak by se měly brát, pokud vysoký tlak trvá. Jak budete hubnout a dávat si metabolismus do pořádku, tlak bude postupně klesat a dávky léků se budou adekvátně snižovat, až se vysadí. Když nemocný zhubne, zbaví se MS, obvykle velmi rychle zmizí i vysoký tlak. Tlak někdy klesne významně již po zhubnutí prvních 10–20 kg přes trvající nadváhu, jindy později.

Léky na kyselinu močovou se také vysadí dle jejích hodnot. Nedoporučuji je vysazovat na začátku přechodu na nízkosacharidovou dietu, kvůli přechodnému zvýšení hladiny KM. Dokonce je doporučuji přechodně užívat, jdete-li do této změny s vyšší hladinou KM. Dnavý záchvat není nic příjemného.

Metabolický syndrom není nemoc, jen důsledek životního stylu, kdy se člověk chová jako dobytče určené k výkrmu. Než se projeví jeho důsledky, pracujete na něm i několik desetiletí. Jste jeho výhradním tvůrcem a tím i výhradním léčitelem. Léky jsou odpustky, navozující falešný pocit bezpečí, jste přece odborně „léčeni“, že? Podívejte se kolem sebe, jak se vede jiným, kteří jen pasivně polykají prášky a delegují své zdraví na doktory.

Jak se zbavit hormonálních léků?

Hormony jsou široce užívány, v některých specializacích medicíny jsou něco jako panacea — všelék na vše.

Princip hormonální antikoncepce (HAK) vychází z pozorování, že těhotná žena neovuluje. Pilulky imitují těhotenství, uměle zvýší hladinu hormonů a tak vypnou signalizaci z hypofýzy k vaječníkům, které pak přestanou uvolňovat vajíčka. Je velmi důležité, aby si uživatelky HAK uvědomily, že po celou dobu jejího užívání vypínají celou hormonální osu hypothalamus-hypofýza-vaječníky. Neovulují, protože hypofýza „spí“ a vaječníkům nedává přirozené signály. Krvácení, které každý měsíc absolvují během pauzy užívání HAK, není menstruace, ale tzv. krvácení ze spádu (prudkého poklesu hladiny hormonů).

Důsledky dlouhodobého užívání HAK (někdy i v délce 15–20 let) jsou nasnadě. Jak se říká anglicky „use it, or lose it“, „používej to, nebo to ztratíš“. Když se na dlouhé roky vypne precizně vyladěný hormonální systém, zejména u mladé dívky, kde sotva začal fungovat, nemusí už znovu naskočit. Setkala jsem se s nejednou mladou ženou, která již od 14–15 let užívala HAK až do 30 let nebo déle, než se rozhodla mít děti. HAK vysadila, když byly děti v plánu, ale vůbec nedostala menstruaci, někdy i 1–2 roky. Asi tušíte, jak to řeší gynekologové: dalšími hormony!

Endometrióza byla v 80. letech, kdy jsem studovala, podivnou a vzácnou nemocí. V našich skriptech jí byla věnována pouze poznámka pod čarou! Dnes je velmi častá. Jsem přesvědčena o tom, že je způsobena z velké části užíváním HAK. Anamnézy žen, které ke mně přijdou, jsou jak přes kopírák: od puberty užívají HAK, postupně začnou různé potíže, bolesti v břiše a buď ještě při užívání nebo po vysazení se objeví cysty a endometrióza. Řešením jsou další hormony, které dívku uvedou do umělé menopauzy, někdy se operuje a často musí skončit na umělém oplodnění, jestliže se chce dočkat potomstva.

Zbavit se HAK v případě, že je užívána výhradně jako antikoncepce, je jednoduché. Prostě se vysadí. Některé ženy ji ale užívají kvůli akné, bolestivé nebo nepravidelné menstruaci, cystám apod. a zdráhají se jí vysadit z obav, že se jim jejich problémy vrátí. Bohužel se tomu nedá úplně zabránit, ale existují postupy, jak to zmírnit. Jinými případy jsou dámy, které z užívání HAK přejdou plynule k hormonální substituci v klimakteriu. I když vlastně ani ony, ani jejich gynekolog vlastně netuší, jestli klimakterium vůbec nastalo. Nedávno mi přišly dvě takové, obě přes 50 let, jedna dokonce dlouho bez sexuálního partnera. Hormony braly déle než 20 let. Ani nevěděly proč, pan doktor říkal, že to je dobré… Říkám jim, hodláte to brát do smrti?

Pohrávání si s delikátním ženským hormonálním systémem si vybere svou daň. Vysadit HAK je snadné, ale ženy se musí vypořádat s následky. Záleží velmi na tom, v jakém věku a jak dlouho je žena užívala a také jestli je užívala jen jako antikoncepci nebo se jimi snažila řešit nějaký zdravotní problém.

Co lze po vysazení HAK čekat?

Některé ženy mají štěstí: pilulky vysadí, začnou bez problému menstruovat a počnou dítě. Jiné si hormonální systém vypnuly. Menstruace se nechce dostavit, tj. nedojde k ovulaci a logicky ani k těhotenství. Jiným se po vysazení objeví cysty a nepravidelnosti cyklu, jako známka rozladění hormonální osy. Častým následkem je propuknutí akné, které bylo užíváním HAK potlačeno. Vrací se také bolesti při menses, může to být dobré znamení (dochází k ovulaci), nebo to může být špatné znamení (příznak endometriózy). Ženy v menopauze, které užívaly hormony k potlačení návalů, mohou logicky očekávat jejich návrat. Předem nelze říci, jak bude která konkrétní žena reagovat. Musí si sama zvážit rizika a v případě vysazení musí být připravena projít obdobím zhoršení. Naštěstí existují postupy, jak podpořit organismus, aby změnu snesl lépe.

Důvodem potíží po vysazení HAK mohou být nedostatky ve výživě, narušení detoxikace v játrech, narušení HPA osy, stres a jiné. HAK vyčerpává v těle některé živiny, klíčové jsou zinek, vitamíny B2, B6 a B12, kyselina listová (vitamín B9), vitamín C a E, hořčík, selen a zinek. V oblasti makroživin to je obecně moderní strava příliš bohatá na sacharidy, málo bílkovin, málo tuku, zejména nasyceného a cholesterolu, málo zeleniny.

Ženy, které při užívání hormonů nabraly kila navíc, se je snaží zhubnout, bohužel často příliš hladovou dietou a příliš intenzivním sportem. Vysílají tím svému tělu signál, že hladoví a je v nebezpečí. To není vhodná situace pro rozmnožování a hypofýza stopne ovulaci.

Druhým extrémem jsou ženy, které jedí nekvalitní stravu plnou sladkého, rafinovaných sacharidů s nedostatkem živin.

Jak na to?

Pro obě skupiny platí jíst dost bílkovin, přednostně z živočišných zdrojů, včetně jejich přirozeného tuku. Jako přílohu hlavně zeleninu, pokud jde o ovoce, obilniny, luštěniny a hlízy, lze je jíst, ale ne jako jedinou přílohu. Dávka těchto koncentrovaných sacharidů by neměla být víc než malá hrst v jednom jídle. Nešetřete tuky, ale kvalitními. Pohlavní hormony tělo vyrábí z cholesterolu, takže potraviny na něj bohaté obnovují plodnost. Dr. Weston Price při svém cestování po světě pozoroval, že domorodé populace dávali budoucím rodičům speciální stravu bohatou právě na cholesterol, vitamín D, A a K2, tj. živočišné tuky a bílkoviny.

Neměly byste jíst průmyslově zpracované potraviny, cokoli v krabičce s podivnými ingrediencemi. Neměly byste jíst umělé tuky, obyčejné oleje, tedy nejíst v levných jídelnách, fast foodech apod. Neměly byste jíst cukr, pít limonády, opatrně s kávou.

Některé studie ukazují, že ženy užívající HAK mají nižší hladiny zinku v krvi, proto mají vyšší potřebu tohoto minerálu důležitého pro plodnost. Potraviny s vysokým obsahem zinku jsou škeble, ústřice, červené maso, dýňová semínka a drůbež, ale je vhodné ho také doplňovat v dávce cca 30 mg denně. Produkty z obilí, které nejsou připraveny tradičním dlouhým kvašením, tělo o zinek ochuzují, váže se na kyselinu fytovou. Jde o všechno běžné pečivo vyrobené s droždím nebo práškem do pečiva, cokoli z běžné mouky, ale i kaše apod. z obilnin, které nebyly předem důkladně namočené nebo ještě lépe naklíčené. Tyto potraviny je třeba významně omezit nebo vůbec nejíst.

Hořčík je dalším minerálem, který v moderní stravě často chybí. Je ho málo v půdě, tedy i v rostlinách, navíc mizí při zpracování potravin a je spotřebováván při spalování glukózy. Metabolismus jedné molekuly glukózy spotřebuje přes 30 atomů hořčíku. Berte 200–400 mg denně, v chelátové formě. Snížení množství glukózy ve stravě (škroby) je velmi vhodné i z důvodu snížení kolísání hladiny krevního cukru během dne.

Vitamín B6 je velmi užitečný při obnově menstruačního cyklu u žen s potížemi po vysazení HAK, protože HAK jeho hladiny v krvi snižuje. Jeden typ amenorey (ztráty menstruace), způsobený zvýšenou hladinou prolaktinu, byl úspěšně léčen suplementací B6. Vitamín B6 je obsažen v mnoha potravinách a je bezpečné do dodávat v dávce do 100 mg denně. Předávkování je nepravděpodobné, protože přebytek se z těla vyloučí.

Dalším vitamínem, který v dnešní době mnoha ženám chybí, je vitamín A. Nepleťte si ho s rostlinnými karotenoidy, vitamín A je pouze v živočišných zdrojích a chybí tedy hlavně vegetariánům, ale i všežravcům, protože potraviny na něj bohaté byly v poslední době na indexu. Jde o játra, maso a žloutky. Dále často chybí vitamín D díky vyhýbání se slunci. Oba vitamíny je možné dobře doplnit buď porcí jater jednou týdně nebo ve formě oleje z tresčích jater.

Spánek a biorytmus

Při snaze o nastartování HPA osy musíme začít úplně nahoře, v epifýze, která řídí všechny biorytmy. Základním faktorem, který ovlivňuje řízení hormonů je střídání světla a tmy. Ve dne má být světlo a v noci tma. Náš moderní svět je osvětlen non-stop. Večerní zírání do obrazovek, umělé osvětlení, ponocování, ranní vyspávání apod. rozhodí všechny biorytmy.

Hormonální osa řídí v 24-hodinových cyklech vylučování všech hormonů, včetně melatoninu, kortizolu, TSH, růstového hormonu, prolaktinu, folikulostimulačního a luteinizačního hormonu (FSH a LH), inzulínu i leptinu. Klíčové pro menstruační cyklus jsou prolaktin, FSH a LH, jejich hladina a cyklus by měly být vyšetřeny při ztrátě menstruace. Je-li jejich vylučování narušeno a neprobíhá ve správnou dobu, reprodukční systém nedostává správné signály ve správný čas, důsledky se projeví jako nepravidelná, bolestivá nebo neexistující menstruace, cysty a endometrióza.

Ženy jsou velmi citlivé na narušení biorytmů a nedostatek spánku. Chcete-li dát do pořádku všechny svoje hormony, musíte začít u světla a spánku. Správné světlo znamená dost přirozeného světla ve dne (vylezte ven, nebo aspoň k oknu, a otočte obličej ke slunci) a k večeru respektovat soumrak. Ztlumit světla, blokovat modré světlo na obrazovkách buď speciální aplikací nebo brýlemi. Jestliže není možné využít denní světlo, uvažujte o lampách pro světelnou terapii. Spánek musí být samozřejmě prioritou. Snažte se spát 8 hodin denně, něco z toho před půlnocí.

Cvičení, stres, detox, střevní mikroflóra

Co se týče cvičení, při hubnutí je jeho role vedlejší, 80% úspěchu při hubnutí je jídlo. Hýbejte se, ale s mírou. Dámy, které nesportují, by měly začít. Denně přirozený pohyb, chůze, kolo apod., 2–3x týdně intenzivní posilování celého těla, hezky se zapotit a zadýchat. To stačí. Naopak sportovní nadšenkyně by měly přibrzdit. Trénovat na maratón není to nejlepší, když si chcete obnovit menstruaci.

Stres je dalším zabijákem ovulace. Stres není to, co se děje, ale jak na to reagujeme. Chronický stres narušuje HPA osu a může vést k únavě nadledvinek. Chronický stres říká tělu, že není vhodná doba na rozmnožování, hypofýza zablokuje ovulaci. Stresem ale nejsou jen psychické vlivy, ale i chronický zánět, špatná strava a toxická zátěž. Stres se dá omezit důrazem na spánek, kvalitní jídlo, suplementy, relaxačními technikami, zajištěním si volného času, tvůrčí činností apod. Skutečně stresující závažné životní situace by se měly pokud možno vyřešit nebo najít jiný postoj.

Podpora detoxikace je dalším důležitým krokem. Všechny ty hormony se musí zmetabolizovat a vyloučit. Játra podpoříme určitými potravinami: zelenina z čeledí křížnatých (brokolice, květák/karfiol, zelí/kapusta, kapusta/kel, řeřicha/žerucha, hořčice…), cibuloviny, všechna barevná zelenina, bobulové ovoce. Dostatek bílkovin zajistí hladce probíhající druhou fázi detoxikace. Ze suplementů je vhodný ostropestřec, vitamíny skupiny B, N-acetyl cystein, koenzym Q10, hořčík, selen a zinek. Je třeba dbát na vylučování žluči, kterou se hormony vylučují z těla ven. Pravidelné jídlo (stačí 3× denně), dostatek tuku v každém jídle, eventuálně prostředky podporující vylučování žluči, i káva se postarají, aby vše teklo, jak má.

V neposlední řadě se ženy, užívající HAK, musí zaměřit na obnovu své střevní mikroflóry, která dostala značně zabrat. Zdravá flóra mj. pomáhá detoxikovat hormony. Probiotika v dostatečné dávce (nejméně 60 mld denně) ve formě doplňků a kvašené zeleniny (popř. kefíru a jogurtu), vývary z masa a kostí, kokosový olej, zelenina by měly být denním základem.

Jestliže mladá žena nezačne po vysazení HAK menstruovat, musí být vyšetřena. Měly by se vyloučit cysty, endometrióza, zjistit hladiny hormonů, včetně hypofyzárních. Výše uvedená opatření by ve většině případů měla stačit. Výborně funguje homeopatický detox HAK, také konstituční homeopatie, tradiční čínská medicína, biorezonance. V každém případě řešením není předpis dalších hormonů! Váš gynekolog je užitečný při vyšetření, ale už ne moc při léčbě.

Hormonální antikoncepce je dvojsečný vynález. Na jednu stranu ženy do značné míry osvobodila a umožnila jim rozhodovat o tom, kdy a jestli budou mít děti. Ale vybrala si velmi vysokou daň. Až dnes se na první generaci, která ji užívala dlouhodobě od velmi mladého věku, ukazuje, co vše HAK může způsobit. Její vysazení je mimo jiné ukazatelem celkového zdraví ženy. Má-li po vysazení HAK problémy, můžou to být její původní problémy, které HAK jen zakryla, nebo problémy nové, HAK způsobené. V obou případech náprava vyžaduje přijetí odpovědnosti za sebe sama a práci na obnově svého zdraví.

Léky na žaludeční reflux, překyselení žaludku,
střevní potíže a nemoci, zácpu, průjem a pod.

Jsou to jedny z nejzbytečnějších léků, protože prakticky všechny problémy se zažíváním pramení z nevhodné stravy.

V této oblasti opět vyniká absurdnost konvenční medicíny. Opakovaně vidím pacienty s chronickým onemocněním GIT (gastro-intestinálního traktu = trávicí soustavy) a vždy se jich ptám, co jim jejich odborní lékaři řekli o jídle. Až na vzácné výjimky je odpověď stejná. Buď se ani nezeptali, co pacienti jedí, nebo jim řekli, aby jedli, co chtějí a snesou. Pokud dostali nějakou konkrétnější radu, byly to obvykle instrukce k nesmyslné „šetřící“ dietě. Někteří odborníci dokonce svým pacientům řekli, že jejich nemoc GIT s jídlem vůbec nesouvisí, mohou jíst vše, co snesou. Nejsem schopna pochopit, proč pacienti s nemocným GIT dostávají tak nesmyslné a škodlivé informace. Jak si někdo může myslet, že je jedno, co jíme a co putuje naším zažívacím systémem a že nic z toho nemůže náš zažívací systém poškodit nebo narušovat jeho funkce?!? Je to stejně absurdní, jako kdyby se těžký kuřák dozvěděl, že si klidně může hulit dál, že to s jeho chronickou bronchitidou nebo dokonce rakovinou plic vůbec nesouvisí!

Když tedy je jedno, co jíme, pročpak máme speciální diety při nemocech jater, slinivky nebo akutním průjmu? Střevo a žaludek mají být výjimkou? Vlastně výjimkou nejsou, je jim určena tzv. šetřící dieta, která je z hlediska správné výživy totálně mimo mísu a stav nemocného zhorší. Obvyklé lékařské rady, jak vykrmit hubené, špatně trávící pacienty (včetně onkologických a rekonvalescentů) jsou šílené. Pacient nebo jeho blízcí dostanou radu, aby mu dali i sladké, pribináčky, kaše apod., cokoliv, když nic jiného nechce. Komentovat výrobek Nutridrink z hlediska jeho složení a užitečnosti raději ani nebudu. Stačí si přečíst etiketu a každému člověku, aspoň trochu znalému zdravé výživy, bude jasné, že je třeba se mu vyhnout a k nabrání hmotnosti raději použít skutečné jídlo.

Když si špatnou stravou poškodíme zažívání, „léčbou“ prý není správná strava, ale prášky. Budu naprosto upřímná a jednoznačná: stejně jako metabolický syndrom je výhradně důsledkem životního stylu, tak i jakékoli problémy se zažíváním jsou způsobeny tím, co jíme, jak jíme a jak žijeme. Není třeba v tom hledat nic složitého.

Trávení začíná pomyšlením na jídlo

Probereme od předního k zadnímu konci zažívacího systému, jak má fungovat zažívání, co běžně předepisované léky dělají a jak ho paradoxně často narušují, místo aby léčily. Trávení je proces, řízený nervovým systémem, z velké části vegetativním, který vědomě nekontrolujeme. Trávení bychom s výjimkou hladu, vnímání chuti a vůně jídla a pak potřebě jít na stolici neměli vůbec vnímat a cítit. Zdravý zažívací systém je takový, o kterém vůbec nevíme.

Trávení začíná pomyšlením na jídlo, pohledem na něj a vnímáním jeho vůně. Již při pomyšlení na jídlo se naše tělo začíná chystat na příjem potravy. Začínají se vylučovat sliny, zvyšuje se produkce kyseliny solné (chlorovodíkové) v žaludku, slinivka chystá trávicí šťávy. Očekávání příjmu potravy (zejména obsahující sacharidy) stimuluje vychytávání glukózy z krevního oběhu, připravuje se produkce inzulínu.

První zastávkou jídla jsou ústa. Nedostatečné žvýkání přenáší část práce se zpracováním potravy na další části GIT, protože špatně rozkousaná a se slinami nedostatečně promísená potrava zatěžuje žaludek. Prvním krokem k dobrému zažívání je proto jíst v klidu, v příjemném prostředí a dobře žvýkat. Máte-li problém se zuby a nemůžete pořádně žvýkat, musíte si pomoci stejně, jako se pomáhá miminkům: do měkka uvařit a/nebo rozmixovat. Problém se zuby není důvodem nejíst zeleninu, maso a jiné běžně na žvýkání náročné potraviny. Vše se dá upravit tak, aby to mohl sníst každý i bez silných zubů. V ústech se potrava rozmělní a promíchá se slinami, které obsahují zejména enzym amylázu, štěpící škroby.

Žaludek a kyselina solná

První zastávka jídla po spolknutí je až v žaludku. V žaludku produkujeme kyselinu solnou, pH klesá až na 1,5. Kyselinu máme v žaludku z velmi dobrých důvodů. Zaprvé umožňuje trávení bílkovin a je potřebná ke vstřebávání některých živin, například vitamínu B₁₂ a železa. Nedostatek kyseliny zvyšuje riziko potravinových alergií, protože nedostatečně natrávené molekuly bílkovin se při propustném střevě mohou dostat skrz střevní stěnu a dráždit imunitní systém. Při nedostatku žaludeční kyseliny se snižuje i využitelnost bílkovin. Kyselina je nutná pro dobrou aktivitu enzymů, štěpících bílkoviny, ale i pro funkci tzv. vnitřního faktoru, který umožňuje vstřebávání vitamínu B₁₂.

Druhým důvodem pro kyselost žaludku, která se blíží kyselosti u šelem, je dezinfekce! Jídlo není sterilní a s každým soustem přijímáme spoustu mikrobů. Kyselina je má zlikvidovat. Nedostatečná kyselost žaludku tedy umožňuje průnik infekce dále do střeva a narušení střevní mikroflóry. Dochází ke stavu, kterému se říká přerůstání bakterií v tenkém střevě (SIBO = Small Intestinal Bacterial Overgrowth). Nedostatek žaludeční kyseliny také umožňuje přemnožení Helicobactera pylori.

Jakými příznaky se projeví nedostatek kyseliny? Pocitem špatného trávení, tíhou v žaludku, plynatostí krátce po jídle, zejména obsahujícím bílkoviny. Ale také refluxem a pálením žáhy! Nejčastější příčinou refluxu je právě nedostatek žaludeční kyseliny, ne její přebytek! Koncentrace kyseliny klesá s věkem, je narušená při hypofunkci štítné žlázy, při stresu, snižuje ji klasická kombinace bílkoviny a škrobové přílohy. Zkušenost mnoha lidí, že jídlo s masem je těžké a špatně se tráví, platí — ale pouze pro kombinaci maso plus klasická škrobová příloha! Na vině není maso samo o sobě, ale ta kombinace. Škroby totiž v žaludku kvasí a zpomalují trávení.

Jak vzniká reflux?

Jídlo se má v žaludku zdržet jen určitou dobu a trávenina musí být dostatečně kyselá, aby se mohla posunout dál. Dostatečné množství kyseliny a pořádné natrávení bílkovin vede k vyslání hormonálního signálu slinivce, že se žaludek chystá do dvanáctníku vypustit velmi kyselý obsah. Slinivka začne produkovat zásadité trávicí šťávy a když je připravena, vyšle zpět hormonální signál žaludku, že může vypustit obsah do dvanáctníku, kde je neutralizován zásaditými pankreatickými šťávami.

Právě z nedostatku kyseliny vzniká problém. Žaludek je po dobu zpracování potravy uzavřen nahoře i dole svěrači. Neměly by se otevřít, horní vůbec a dolní až po signálu ze slinivky. Jenže když je málo kyseliny, jídlo v žaludku leží déle, protože není pořádně natrávené, jenomže tam nemůže být věčně. Dolů nemůže, proto se pootevře horní svěrač a jídlo se vrací do jícnu, kde pálí a leptá sliznici. Druhým důvodem pro reflux je kvašení žaludečního obsahu, tvorba plynu, který se uvolní (někdy spolu s obsahem) do jícnu. Sliznice jícnu není odolná vůči kyselině, snadno se poleptá a to samozřejmě bolí.

Řešením konvenční medicíny je předepsat léky, které snižují produkci kyseliny solné v žaludku, tzv. inhibitory protonové pumpy (PPI). V době, kdy jsem studovala, se tyto léky podávaly pouze pacientům s akutním žaludečním vředem nebo zjištěnou nadprodukcí kyseliny! Dnes se dají volně koupit v lékárně a jsou na ně reklamy, ve kterých se rodinka při obědě přecpe, zobnou si léky a je jim fajn. Připadá mi, že je gastroenterologové předepisují i jako placebo, komukoli, komu se podívali do žaludku, i když nenašli žádný patologický nález. A produkci kyseliny už vůbec neměří! Je třeba si uvědomit, že užívání PPI sice může dočasně ulevit (méně kyselý obsah pochopitelně méně pálí), ale z dlouhodobého hlediska si zaděláváte na velké problémy. Narušíte si trávení, vstřebávání živin, zvýšíte riziko potravinových alergií a autoimunity, riskujete SIBO a narušení střevní flory, dokonce se zjistilo, že tyto léky zvyšují kardiovaskulární úmrtnost!

Reflux znamená, že blbě jíte a narušujete si řádnou funkci žaludku. Oproti běžnému názoru, jaké jídlo je vhodné pro člověka s nemocným žaludkem, je tím hlavním problémem kombinace bílkoviny se škrobovou přílohou. Dělená strava má svou logiku, naši dávní předkové přílohy nejedli. Jako první krok zkuste oddělit maso a jinou bílkovinu od přílohy, jezte ji jen se zeleninou a tukem. Dále zkuste vůbec nejíst obilniny, hlavně lepek. Jen tento krok často dokáže zázraky. Nedávno jsem měla případ jedné paní: byla vyšetřená horem dolem, brala léky, na jídlo se žádný z jejích lékařů samozřejmě nezeptal. Prý to má ze stresu. Stres samozřejmě měla, ale taky špatně jedla. Přestala jíst lepek, udělala pár dalších úprav, přidala enzymy a voilà! Do dvou týdnů byly její obtíže pryč.

Koření je zdravé

Pro dobré trávené si jídlo okořeňte! Koření je zdravé, jeho původní účel je zlepšení stravitelnosti. Některá koření neutralizují škodlivé látky v jednotlivých potravinách, jiná podporují produkci trávicích šťáv a žluče, jiná účinkují jako dezinfekce. Zázvor, bylinky, česnek, chilli, to vše podporuje trávení! Hořčiny z bylin jsou také velmi vhodné: podporují tvorbu kyseliny solné, kterou většina lidí potřebuje přidat, ne ubrat. Dobře funguje také jablečný ocet před jídlem. K čemu je asi aperitiv? Zvyk jíst vývarovou polévku jako první chod také podporuje tvorbu žaludečních šťáv. Jídlo byste také měli zjednodušit, neplácat jedno přes druhé. Jíst jen jeden, maximálně dva chody, z nichž jeden bude polévka.

Pozor, PPI nelze jen tak vysadit, dělají rebound fenomén, dočasně zhorší stav. Prvním krokem musí být úprava stravy, po vymizení potíží začněte snižovat dávku a můžete dočasně přejít na starší generaci léků, famotidin, který nedělá rebound reakci.

Další příčinou refluxu bývá nadváha. Jednoduchý mechanický důvod: tuk v břiše tlačí na žaludek, vytlačuje ho nahoru a tak narušuje jeho správnou funkci. Pomoc je jednoduchá: zhubnout! O to byste se měli snažit jako první krok, jestliže máte nadváhu a reflux.

Stres a nervy

Nakonec se musím zmínit o stresu. Jak jsem již uvedla, správný průběh trávení je řízen vegetativním nervovým systémem. Od mozkového kmene probíhá bloudivý nerv, nervus vagus, hlavní nerv inervující celý zažívací trakt. Je to nerv parasympatického nervového systému, který řídí tělesné procesy v klidu a bezpečí. Parasympatikus stimuluje proces trávení rozšířením cév přivádějících krev do GIT. Dobré prokrvení je důležité při trávení, protože je třeba přivést dostatek živin, kyslíku a vody pro tvorbu trávicích šťáv. Parasympatikus také stimuluje sekreci slin a zrychluje peristaltiku.

Se sympatickým nervovým systémem je v opozici, aktivita jednoho tlumí druhý systém. Sympatikus zajišťuje okamžité reakce organismu na hrozící nebezpečí, tj. stresovou reakci „bojuj nebo uteč“ (angl. slovní hříčka „fight or flight“). Sympatikus zastavuje proces trávení tím, že odvádí krev z trávicího systému, potlačuje peristaltiku a produkci trávicích šťáv. Je to logické: když bojujeme o život, není čas na jídlo a energie se musí přesměrovat do orgánů a systémů, které potřebujeme k boji nebo útěku. Až se dostaneme do bezpečí, trávení a další tělesné funkce se znovu spustí.

Vidíme, jak velký vliv má naše psychická pohoda na trávení. Ale nemůžeme si prostě poručit, abychom se nestresovali. Stresová reakce je okamžitá, nepodléhá volní kontrole. Má nám zachránit život v situacích, kdy není čas na přemýšlení. Jenže mozek nerozliší, jestli jde opravdu o život nebo ne. Nerozliší mezi útokem šelmy a řvoucím šéfem. Mezi útěkem před predátorem nebo dopravní zácpou. To je důvod, proč má tolik lidí problém s trávením. Život jsme si hezky zkomplikovali a stresovou reakci, která má být aktivní pár minut denně, spouštíme pořád a pořád dokola, vypne se někdy jen ve spánku.

Je třeba cíleně pěstovat parasympatickou reakci, vyhledávat a tvořit okamžiky klidu, relaxace, bezpečí. Musíme to dělat vědomě, vymezit si na to čas, protože běžný život nás smete jako vlna do chronického stresu. Může pomoci i známé pořekadlo, že když nejde o život jde o… Podívat se na své problémy z nadhledu: co je skutečný problém, co se musí řešit a co je možné prostě vypustit?

Jedním ze způsobů, jak zapnout parasympatikus, je přistupovat k jídlu jako k rituálu. Rituály mají mimo jiné funkci zklidnění, přivedou nás do současného okamžiku, jsme tady a teď. S láskou a vděčností si připravte kvalitní a chutné jídlo, jezte ho v příjemném prostředí, oceňte ho, buďte za něj vděčni, pak ho vědomě a pomalu snězte. Jíst s chutí a vědomím, že pro sebe dělám něco dobrého, je velmi důležité. Zejména jestliže měníte způsob stravování. Nemá smysl držet jakoukoli dietu (toto slovo používám v anglickém slova smyslu, kde to znamená určitý způsob stravování), jestliže s ní nejste vnitřně srovnaní, nepřijímáte její pravidla, považujete jí za dočasný opruz, který „musíte“. Musíte si umět jídlo udělat dobré a zajímavé. Musíte ho považovat za dar, který dáváte svému tělu, aby bylo dobře živené, dobře fungovalo a dobře se cítilo. Pak bude dobře trávit a jídlo vám prospěje.

Jak zacházet s trávícím traktem?

Potrava zásadně ovlivňuje zdraví trávicího systému a jakékoli jeho potíže by se logicky měly řešit úpravou stravy, ne léky.

Po opuštění žaludku částečně natrávené jídlo přichází do dvanáctníku, do kterého posílají své šťávy slinivka a žlučník. V dvanáctníku pokračuje trávení bílkovin, ale zásadité prostředí dvanáctníku umožní i trávení sacharidů a tuků. K trávení tuků přispívají i žlučové kyseliny ve žluči, emulgují je (vytvoří drobné kapičky) a tím zvětší jejich dostupnost pro enzymy.

Aby se potrava správně trávila, musí se k ní v dvanáctníku dostat pankreatické šťávy a musí dojít k vyplavení žluči. Mnoho lidí má s touto fází trávení velké potíže, které se projeví hlavně jako nesnášenlivost těžkých (tučných) jídel: bolesti, tlaky v nadbřišku, nadýmání, světlá nebo mastná stolice, stolice s nestrávenými zbytky potravy, průjmy. V nejhorším případě dojde k žlučníkovému záchvatu nebo podráždění slinivky.

Žlučník

Žluč se vylučuje kontrakcí žlučníku při požití tuku v potravě. Žlučník je zásobník žluči právě pro tento účel. Konvenční medicína ke žlučníku přistupuje značně ležérně. Potkala jsem pacienty, kteří o něj přišli hned po první kolice nebo jen kvůli přítomnosti kamenů, které je nijak neobtěžovaly. Následně dostali doporučení držet žlučníkovou nízkotučnou dietu.

Ke vzniku žlučníkových kamenů a ke kolice, tj. vypuzení již existujících kamenů do žlučovodu, přispívají odlišné faktory. Ke vzniku kamenů vede nízkotučná strava. Pamatujte, používejte to nebo o to přijdete… Žlučník máme proto, že naše tělo očekává slušnou dávku tuku v jídle! Když jíte pravidelně potravu s dostatečným obsahem tuků, žlučník pravidelně vyprazdňujete, žluč se v něm neměstná a nebudete mít kameny. Ale když už kameny máte a dáte si tučné jídlo, na které nejste zvyklí, žlučník se stáhne, aby vypudil žluč, přičemž se dostane do žlučovodu i kamínek a o zábavu je postaráno. Nízkotučná dieta při existujících kamenech je potřebná, ale vysokotučná dieta kameny zaručeně nevytváří, právě naopak.

Standardní léčbou žlučových kamenů je odstranění žlučníku. Ne vždy to pomůže, kameny se tvoří i ve žlučovodech, takže koliky se mohou opakovat. Protože máme žlučník z dobrého důvodu. Po jeho odstranění obvykle trvají potíže s trávením tučných jídel a nebohý pacient je stále na otravné dietě. Po odstranění žlučníku žluč neustále trošku odtéká, ale člověk nemá k dispozici větší množství, potřebné k trávení tuků, proto nesnášenlivost tučných jídel i po operaci.

Máte-li problém s trávením těžších jídel, začněte dělenou stravou. Zkuste oddělit bílkoviny od škrobů a uvidíte. Jestliže to pomůže, problém byl nejspíš v žaludeční kyselině. Jestliže zjistíte, že stále máte problém trávit tuky, bude problém ve žlučníku nebo slinivce. Zkuste trávicí enzymy a choleretika, léky podporující tvorbu a vylučování žluči. Jestliže vám žlučník již chybí, musíte je brát neustále, ke každému tučnějšímu jídlu. Nahrazují funkci chybějícího orgánu.

Při podezření je vhodné nechat si vyšetřit břicho ultrazvukem a zjistit, jestli máte žlučové kameny. Pokud je nemáte, můžete snadno změnit stravu, budete potřebovat jen dočasnou podporu trávicími enzymy. Pokud kameny máte, je třeba se jich zbavit. Existují protokoly s jablečným džusem, hořkou solí a olivovým olejem, které zde nebudu rozebírat. Jsou na vlastní riziko, ale kdybych se měla sama za sebe rozhodnout, uvažovala bych takto: jediné konvenční řešení je odebrání žlučníku se všemi důsledky. Pokus zbavit se kamenů jinak je šance na získání zdravého funkčního žlučníku, kterou vám konvenční řešení nenabízí. To nejhorší, co se může při pokusu zbavit se kamenů stát, je že dostanete žlučovou koliku a skončíte na operačním sále. Takže nejhorší možný výsledek bude to, co je jedinou nabídkou konvenční medicíny.

Střeva

Chronické záněty střeva, tj. Crohnova nemoc nebo ulcerozní kolitis, nebo divertikulitis a apendicitis apod., jsou další velmi častou skupinou nemocí. Jsou to nemoci zánětlivé nebo autoimunitní, jejich společným rysem je zásadní narušení střevní flory. Bez jejího narušení nemůže nemoc střeva vzniknout. Při dostatečně silném narušení mikroflory se mění prostupnost střeva a dochází ke stavu zvýšené propustnosti pro různé látky. Anglicky se tomuto stavu říká „leaky gut“, česky: propustné střevo. Tímto stavem trpí všichni, kdo mají nějakou alergii nebo autoimunitní onemocnění, pravděpodobně i mnoho lidí trpících psychickými nebo nervovými potížemi.

Střevní bakterie jsou živá zvířátka, která mají své požadavky na výživu a životní podmínky. Musíme je krmit, jinak umřou. Když jim narušíme životní podmínky, umřou. Pak dostanou příležitost k množení patogenní bakterie, viry a kvasinky. Co jedí naše hodné symbiotické probiotické bakterie? Zeleninu, jednoduché cukry, resistentní škrob. Co jedí zlé patogenní bakterie? Disacharidy (sacharózu, laktózu), škrob a jeho produkty (maltóza).

Co ubližuje hodným bakteriím? Chemie všeho druhu, chlorovaná voda, různé toxiny, léky jako antibiotika, hormonální antikoncepce, kortikoidy, protizánětlivé léky jako ibuprofen, paracetamol, léky na překyselení žaludku (PPI, ale i nedostatek žaludeční kyseliny sám o sobě), nedostatek vlákniny ze zeleniny.

Narušení střevní flóry (dysmikrobie) se projevuje pestrou paletou příznaků: od pálení žáhy, nadýmání (zejména výrazné nadmutí krátce po jídle), plynatostí, jakoukoli odchylkou stolice od normy, známkami narušeného trávení (zbytky potravy ve stolici), podrážděním konečníku po stolici, stolicí, která se obtížně utírá a patlá se. Jakékoli zažívací příznaky jsou známkou narušení střevní flory, ale pozor, jejich nepřítomnost neznamená, že je ve vás vše v pořádku. Dalšími jistými známkami dysmikrobie je existence alergie, autoimunitní nemoci, kožních potíží, problémy s kvasinkami kdekoli na těle. Dále pocit intoxikace po jídle, útlum, neschopnost jasně myslet a soustředit se. Také touha po sladkém, škrobovém jídle, problémy s udržením zdravé váhy.

Neschopnost konvenční medicíny řešit tyto stavy je očividná. Provede se kolonoskopie, obvykle bez nálezu, někdy se provede test na celiakii (nedostatečný, proto často s falešně negativním výsledkem), pacientovi je sděleno, že mu nic není a doporučena nesmyslná šetřící dieta (bílé pečivo, tvaroh — hned dva hlavní alergeny! — k tomu málo zeleniny (vlákniny) a tuku).

Zjistí-li se zjevné zánětlivé onemocnění střeva, pacient dostane patřičnou nálepku (Crohn, kolitis…), imunosupresivní léčbu a absurdní doporučení, že může jíst vše, co mu chutná a co toleruje… S jídlem jeho nemoc přece nesouvisí, že? Trpíte-li některou z těchto nemocí, vřele doporučuji knihu „Autoimunitní řešení“ od Dr. Amy Myers (jeden výtisk věnujte svému gastroenterologovi), výborný je web UzdravteSeJidlem.cz, jehož autorem je pán, který se (představte si to!) uzdravil jídlem z Crohnovy nemoci. Přestal jíst obilí, luštěniny a další pro střevo škodlivé potraviny…

Jestliže berete léky na střevní nemoci (imunosupresiva, protizánětlivé léky, léky modulující střevní peristaltiku), pak je samozřejmě nemůžete jen tak vysadit. Musíte nejdřív upravit stravu, trpělivě nechat své útroby, aby začaly fungovat jinak, najít si své optimum. Měli byste mít důkazy o tom, že se zklidnil zánět (CRP, krevní obraz, autoprotilátky apod.), měli byste cítit jednoznačné zlepšení vašich potíží a teprve potom, když jste si jisti, že jste pozitivně ovlivnili svou nemoc, se můžete pokusit léky vysadit. Symptomatické léky (proti zácpě, průjmu apod.) vysadíte, když je přestanete potřebovat. Léky na překyselení také, ale z PPI musíte nejdřív přejít na famotidin, a teprve ten postupně vysadit. Protizánětlivé a imunosupresivní léky se musí vysazovat velmi opatrně, pomalu, nejlépe pod dohledem lékaře. V žádném případě se nesmí rychle vysadit bez předchozího zlepšení stavu! Při dlouhém trvání nemoci nebo její vysoké intenzitě bude někdy třeba přijmout kompromis: podaří se dosáhnout zlepšení, remise, ale nebude možné léky vysadit. Vzhledem k tomu, jaké vedlejší účinky imunosupresiva mají, jakékoli jejich snížení je pozitivní, jakékoli zlepšení stavu je pozitivní. Uvědomte si, že vaše potíže nevznikly přes noc, velmi pravděpodobně jste na nich pracovali dlouhé roky. Náprava logicky také nemůže proběhnout přes noc.

Jak si dát střevo do pořádku?

O stravě jsem již opakovaně psala: jezte masokostní vývary, želatinu, hodně zeleniny dle tolerance, zejména listové, kvalitní tuky, výrazně omezte nebo dočasně vynechte obilniny a luštěniny, musíte úplně vyloučit lepek, dočasně eliminujte mléčné produkty (častý alergen), jezte denně mléčně kvašenou zeleninu (pozor, začněte malou dávkou a postupně stoupejte dle snášenlivosti! Problém s tolerancí kvašené zeleniny ukazuje na značné narušení střevní mikroflory. Omezte ovoce, zejména s vysokým obsahem fruktózy (krmí některé patogenní bakterie). Přidejte probiotika, zinek, L-glutamin, jako dočasnou podporu trávicí enzymy, jsou-li potřeba, betain HCl na podporu tvorby kyseliny solné v žaludku.

Podrobnější rady viz výše uvedené zdroje a také knihy jako „Syndróm trávenia a psychológie“ od Dr. Nataši Campbell-McBride, „Přirozená strava našich předků“ od Nory Gedgaudas.

Dostáváme se k finálnímu produktu trávení. Máte-li problém se stolicí, musíte řešit celý proces trávení a hledat, kde je chyba. Koušete pořádně? Jak jste na tom s žaludeční kyselinou? Žlučníkem? Slinivkou? Jak krmíte své bakterie? Zácpa je často z nedostatku zeleniny a vlákniny. Potřeba zeleniny a vlákniny je velmi individuální, neporovnávejte se s jinými lidmi. Někteří lidé musí mít hojně zeleniny úplně ke každému jídlu, jinak trpí zácpou. Najděte si své optimum.

Jaká stolice je normální? Formovaná, která drží tvar i v míse toalety, hnědá, bez příměsi hlenu, krve, bez nestrávených zbytků, obvyklého zápachu. Dodala bych ještě jeden faktor: neměla by ulpívat na kůži kolem konečníku, tj. neměli bychom potřebovat toaletní papír. Všimněte si, že zvířata se vyprazdňují čistě. Divoši také. Proč ho potřebujeme my? Jeden důvod je, že se vyprazdňujeme ve špatné pozici, vsedě na WC ne v dřepu. Druhým důvodem je špatná strava, zejména obilniny. Nejen z vlastní zkušenosti vím, že vynechání obilnin značně sníží spotřebu toaletního papíru. Řeklo mi to mnoho lidí, kteří přešli na paleo stravu. Když si někdy obilniny dají, okamžitě to poznají na stolici (i na jiných příznacích).

Projímadla

Projímadla vám sice zpříjemní návštěvu toalety, ale pozor! Musíte vědět, jak fungují! Tzv. osmotická projímadla natáhnou vodu do zažívacího traktu, stolici změkčí a zvětší její objem. Patří mezi ně šaratice a jiné projímavé minerálky, síran hořečnatý a laktulóza. Jejich použití je vcelku neproblémové, pokud je občasné, rozhodně by ale nemělo nahrazovat správnou stravu.

Pozor ale na projímadla, která účinkují podněcováním střeva k činnosti. Účinkují na nervový systém střeva a zvyšují peristaltiku. Patří mezi ně Guttalax apod., ale také senna. Jejich rizikem je návykovost. Vzpomeňte, co jsem psala o přizpůsobení receptorů na buňkách. Pravidelné užívání těchto projímadel vede ke zlenivění střeva a pacient se bez nich prostě nevyprázdní. Odvyknout si od nich je náročné. Vyžaduje to stravu, která zajistí měkkou stolici, někdy je nutné dočasné vyprazdňování pomocí klystýru, a systematická snaha obnovit správné reflexy. Bohužel jsou tyto léky volně prodejné a je snadné si vytvořit návyk.

Průjmy

Při průjmu je třeba vyloučit zejména zánět střeva, celiakii, nemoc slinivky a žlučníku. Je důležité stolici pořádně prohlédnout, hodně napoví příměsi jako hlen, krev, kousky nestrávené potravy a viditelný tuk. Hlen a krev může znamenat zánět střeva, nestrávené zbytky nedostatečnou funkci slinivky. I barva stolice je důležitým ukazatelem kvality trávení. Hnědá barva stolice je způsobena žlučovými kyselinami, proto při problémy se žlučníkem a játry stolice zesvětlá až do barvy písku. Naopak velmi tmavá barva až černá může znamenat přítomnost natrávené krve. Jestliže pozorujete tyto příznaky, je na místě se nechat vyšetřit lékařem. Krev ve stolici je také důvodem k vyšetření střeva.

Existují různé léky na průjem. Nevstřebatelná antibiotika jako je Endiaron, Normix apod. mají místo pouze v případě, že jsou jasné známky infekce, tj. zvýšená teplota, může být zvracení, celková nevůle, intenzivní vodnatý průjem, křečové bolesti. Nemá smysl a není vhodné brát tyto léky, jestliže jde o průjem z důvodu dietní chyby nebo jiné neinfekční příčiny. Jsou totiž nespecifická a vyhubí i probiotické bakterie. Používají se ale jako jeden z nástrojů k řešení vážné dysmikrobie, kdy je jasné, že samotná probiotika nestačí. Zažila jsem případy, kdy se chronické zažívací problémy zlepšily po kúře antibiotik. Evidentně zabrala na nějaký patogen, který nebylo možné jinak zlikvidovat. Jejich užití je nutné kompenzovat užíváním vysokých dávek probiotik stejně jako při užití jakýchkoli jiných antibiotik.

Dále existují léky zpomalující střevní peristaltiku. Obvykle jsou to deriváty opiátů, využívají stavěcí efekt opia a sloučenin z něj odvozených, aniž mají účinky na centrální nervový systém. Tyto léky působí na nervy střeva, zpomalují až zastavují pohyby střev a pasáž potravy střevem. Tyto léky na zpomalení střevní pasáže lze použít jen tehdy, je-li vyloučena infekční příčina průjmu! Průjem při akutní střevní infekci má důležitou funkci a nemá se uměle zastavovat! Tělo se jím zbavuje infekce. Infekční průjem je třeba léčit dietou, aktivním uhlím, smectou, přírodními antimikrobiálními prostředky nebo výše uvedenými antibiotiky.

Neinfekční průjem lze řešit léky, ovlivňujícími peristaltiku, ale je třeba vědět, že jejich užití je jen záchranná brzda v situaci, kdy je třeba se vyhnout návštěvě toalety, ale ne skutečné řešení. Typicky se indikují u dráždivého tračníku a neinfekčních zánětů střev.

Pokusila jsem se vám stručně a přehledně ukázat, jak funguje zažívací systém a co ho narušuje. Vidíte, že léky nejsou řešení. Mohou pomoci v akutní situaci nebo tlumit některé příznaky, ale skutečné řešení je jinde. Zamyslete se nad tím, jak se svými útrobami zacházíte, jak na vás doopravdy působí jídlo, které jíte.

autor: MUDr. Ludmila Eleková, praktická lekárka pre dospelých

zdroj: časopis Meduňka

viac článkov od MUDr. Elekovej nájdete tu:

https://www.svobodavockovani.cz/news/jak-se-zbavit-leku-medunka-6-7-a-8-2017/

Rakovina zabíja veľké množstvo ľudí napriek tomu, že jej vedci venujú veľkú pozornosť. Snažia sa okrem iného zistiť, čo je príčinou metastáz, ktorých vznik je pre vedu stále tajomstvom.

Podľa konvenčnej medicínskej vedy sa metastázy oddeľujú od pôvodného nádoru, vycestujú po tele a usadia sa v ďalšom orgáne. Tam rastú a poškodzujú nielen samotné tkanivo daného orgánu, ale majú viacero negatívnych vplyvov na celý organizmus.

V Nature Genetics bol dňa 18.05.2020 publikovaný článok s názvom: Multi-cancer analysis of clonality and the timing of systemic spread in paired primary tumors and metastases (Multi-rakovinová analýza klonality a načasovanie systémového šírenia v párových primárnych nádoroch a metastázach), https://www.nature.com/articles/s41588-020-0628-z

Americkí vedci zo Stanford University a ich čínski kolegovia zo Southern University of Science and Technology (Zheng Hu, Zan Li, Zhicheng Ma a Christina Curtis) skúmali metastázy a ich vznik pomocou sekvenčnej analýzy rôznych typov nádorov z metastáz.

V spomínanej štúdii boli zhromaždené údaje od pacientov, u ktorých rakovina metastázovala, ako aj od tých, ktorí metastázy nemali. Medzi vzorkami bola rakovina hrubého čreva, prsníka či pľúc. Medzi vzorkami boli aj vzorky nádorov, ktoré doposiaľ neboli liečené. Pri skúmaní údajov vedci našli menej klonálnych mutácií v metastázujúcich nádoroch, než očakávali. Okrem toho zistili, že: „Liečené metastázy často obsahovali vlastné mutácie, zatiaľ čo neliečené metastázy nemutovali, čo naznačuje, že liečba podporuje klonálnu evolúciu“. Je to jav, kedy sa bunky v nádore vyvíjajú, mutujú a majú tak iné vlastnosti než pôvodné bunky.

Podľa nich to znamená, že k rozsevu metastázy došlo veľmi skoro, v niektorých prípadoch roky predtým, než sa rozvinul sekundárny nádor a predtým, než je možné ho zachytiť niektorým z vyšetrení. Na základe toho vedci odhadujú, že od vycestovania rakovinových buniek po zistenie metastáz môže uplynúť aj niekoľko rokov.

Radikálne iný názor na „metastázy“ má Germánska nová medicína, podľa ktorej v medicínskom význame tohto slova metastázy neexistujú, ale sú vždy prejavom nového emočného konfliktu s novým biologickým prejavom.

Dr. Hamer uvádza nasledovný príklad, citujeme z jeho prednášky:
https://learninggnm.com/SBS/extdocs/Madrid_2005-en.pdf

„Vezmime si ako príklad pacientku s rakovinou prsníka, ktorej dieťa bolo ťažko zranené, keď vbehlo pod auto. A vezmime do úvahy, že po troch mesiacoch pobytu v nemocnici sa dieťa uzdravilo. A teraz sa objaví u pravorukej matky uzlina v ľavom prsníku. Je jej povedané, že sa musí amputovať celý prsník, lebo inak podstupuje nebezpečenstvo, že zhubné rakovinové bunky sa „rozptýlia“ alebo doplávajú krvou a môžu spôsobiť „vzdialené metastázy“. A aby sa tomuto zabránilo, musí sa čo najskôr začať s chemoterapiou, aby sa usmrtili všetky zhubné bunky.

Mladá matka postavená pred šokujúcu diagnózu utrpí nasledujúce ďalšie konfliktné šoky:

1. konflikt zohyzdenia znamená melanóm v oblasti jazvy ľavého vtedajšieho prsníka,
2. konflikt straty sebahodnotenia znamená osteolýzu rebier v oblasti ľavého vtedajšieho prsníka (tam sa nehodím, tu už za nič nestojím),
3. útočný konflikt proti ľavému prsnému priestoru, ktorý má byť operovaný znamená mezotelióm ľavej pohrudnice,
4. konflikt zo strachu zo smrti znamená guľaté ložisko v pľúcach (adenokarcinóm).

Niektoré zmeny orgánov patriacich k týmto konfliktom si človek všimne už čoskoro: melanóm a guľaté pľúcne ložisko. A pretože dieťa je opäť zdravé, tak aj tzv. ďaleké „metastázy“ v pravom laterálnom mozočku, totiž Hamerovo ohnisko v uzdravovacej fáze. Osteolýzu rebier (= úbytok kostného tkaniva rebier, pozn. autora) a pleurálny výpotok (= abnormálne množstvo tekutiny v pleurálnej dutine, pozn.autora) si človek všimne zvyčajne až v uzdravovacej fáze, keď došlo k vyriešeniu konfliktu.

Konklúzia:

Rozprávka o metastázach je nedokázaná a nedokazateľná hypotéza. Tiež hypotetická rozprávka, že by sa rakovinové bunky na ceste – na ich nikdy nevidenej ceste krvou – dokonca mali ešte meniť. Napríklad, že črevné rakovinové bunky, ktoré v čreve (endoderma) vytvorili karfiolový kompaktný nádor, by mali zrazu doputovať do kostí (mezoderma), kde by sa premenili na chradnutie kostí (osteolýzu) – sú jasným šialenstvom a stredovekým dogmatizmom. Fakt, že vznikol druhý alebo tretí karcinóm sa nepopiera, ale ich príčina zostala nepochopená.“

Toľko citát z prednášky Dr.Hamera.

Z vyššie uvedenej vedeckej štúdie vyplýva, že od vzniku primárneho nádoru po objavenie sekundárneho nádoru (teda metastázy) uplynie niekoľko rokov, kým rakovinové bunky „cestujú“ do ďaľších orgánov, avšak počas tohto putovania ich nie je možné nijakým spôsobom objaviť. Dr. Hamer by ešte dodal, že tieto „cestujúce“ rakovinové bunky sa ani nikdy objaviť nepodarí, pretože „necestujú“. Takzvané „sekundárne nádory“ nie sú „metastázami“ primárneho ložiska, ale „sekundárnym“ emocionálnym konfliktom, veľmi často iatrogénneho pôvodu. Žeby nechtiac a nevedomky aj táto štúdia podporovala tvrdenia Dr. Hamera?

Na záver odľahčime túto vážnu tému jedným vtipom:

Renomovaný vedec robil pokus so stonožkou. Odtrhol jej dve nohy a prikázal: „Choď“. Stonožka išla.

Potom jej odtrhol ďalšie dve nohy a znovu prikázal: „Choď“. Stonožka opäť išla ďalej.

Po odtrhnutí posledných dvoch nôh prišiel znovu ten istý pokyn: „Choď“, avšak stonožka sa už nepohla.

Pán profesor si zapísal výsledok svojho vedeckého pokusu: „Po odtrhnutí všetkých nôh stonožka ohluchla“.

Ani neviem prečo mi napadol práve tento vtip…

autor: Zoltán Németh

Príbeh Anity Moorjani je silný a inšpiratívny. Je to skutočný príbeh fenomenálneho vyliečenia, ktoré fascinuje odborníkov aj laikov. Anita však vraví, že je prirodzeným vyústením jej poznania, o ktoré sa s čitateľmi na celom svete podelila vo svojej knihe “Umrieť a nájsť samú seba“.

„Náš zdravotný systém je založený na strachu. Viac sa bojíme chorôb, než aby sme radšej propagovali zdravý životný štýl. Mám pocit, že lekári k tomuto strachu razantne prispievajú, pretože, keď sa nad tým zamyslíte, tak keď doktor zistí rakovinu v treťom alebo štvrtom štádiu, sám doktor cíti strach a keď sa bojí samotný doktor, tak pacient to ihneď vycíti. Mám pocit, že ten strach z rakoviny je väčší než samotná rakovina,“ hovorí Anita Moorjani, ktorá štyri roky trpela rakovinou (Hodgkinov lymfóm) až jej 2. februára 2006 orgány v zoslabnutom tele vypovedali službu a podľa lekárov bola klinicky mŕtva. Na celých dvadsaťštyri hodín sa ocitla na druhom brehu. Tam pochopila príčiny vzniku svojej choroby, hlbší zmysel svojho bytia, aj to, ako funguje jeho prepojenie so životom po smrti. Mala možnosť rozhodnúť sa, či zostane alebo sa vráti späť. Rozhodla sa vrátiť a 9. marca 2006, päť týždňov po prijatí do nemocnice, kde zažila klinickú smrť, ju prepustili domov. Bola úplne vyliečená, po rakovine s metastázami v kostnej dreni a všetkých orgánoch nebolo ani stopy. Lekári to považovali za nemožné. Opakovanými vyšetreniami sa snažili dokázať, že majú pravdu, ale Anita je dodnes zdravá, cestuje po svete a prednáša.

„Radosť, zábava a smiech liečia viac než čokoľvek iné, než akékoľvek lieky, než akékoľvek meditácie, modlitby, spievanie liturgických piesní či zdravé jedlo,“ hovorí Anita, „keď si ľudia z lekárskeho prostredia prečítali môj príbeh, povedali, že to, že zdieľam svoj príbeh, je nebezpečné, pretože to dáva ľuďom falošnú nádej. Chcela by som k tomu povedať – ako môže byť dávanie nádeje ľuďom nebezpečné? Prečo je to považované za falošnú nádej? Pretože nezáleží na tom, či máte 1 deň, 1 mesiac alebo 1 rok vášho života. Vždy musíte mať nádej, pretože ak nemáte nádej, potom stratíte vôľu žiť. Pravdou je, že mám pocit, že keď vám doktor povie, že vám zostávajú iba 3 mesiace alebo 3 týždne života, tak je to ďaleko nebezpečnejšie, pretože to vždy ľuďom berie nádej. Je toho toľko, čo by som zmenila v tom, ako sa lekárska komunita vysporadúva s otázkou chorôb – po prvé by som z ich slovníku vyradila slovo remisia, pretože si myslím, že toto slovo je veľmi nebezpečné, pretože udržuje v ľuďoch strach, že sa ich rakovina vráti. A práve ten strach je v prvom rade tým, čo prispieva k tomu, že sa cítime chorí. Všetci poznáme silu sugescie, čo je v lekárstve známe ako PLACEBO efekt a ten bol vedecky dokázaný. Keď mi lekári oznámili, že mi zostávajú 3 mesiace života, môj zdravotný stav sa zhoršoval ďaleko rýchlejšie až som takmer umrela. Teším sa na deň, keď ľudia pôjdu za doktorom a ten sa ich spýta: Neprekonali ste v uplynulom období nejakú traumu? Máte vo svojom živote ľudí, ktorých milujete a ktorí milujú vás? a otázky tohto typu. Nie že tam budú iba doktori, ktorí sa zameriavajú iba na fyzično, pretože v skutočnosti choroba nezačína vo fyzične, ale v emóciách a na to sa vôbec nepozeráme. Fyzično je posledným miestom, kde sa choroba prejaví. Keď vám lekár povie, že vaša prognóza je smrteľná, tak kým dýchate, je tu vždy nádej. Nikto vám nebude hovoriť, kedy umriete. Nikto. A ja som toho žijúci dôkaz.“

Čo predchádzalo Anitinmu ochoreniu? Anita vo svojej knihe rozpráva príbeh svojho detstva, pofesionálnej kariéry, lásky i choroby. Vrelo vám odporúčam prečítať si jej knihu bez ohľadu na to, či máte nejaký zdravotný problém. Avšak ak nejaký máte, tak si prečítajte určite. Verím, že po jej prečítaní lepšie pochopíte emocionálne a psychické spúšťače nielen Anitinho ochorenia, ale aj vlastného. V Anitinom prípade išlo o to, že sa vzoprela vôli svojich rodičov, ktorí ju chceli vydať za muža, ktorého neľúbila. Anita je Indka a dohodnuté manželstvá sú v indických komunitách stále bežnou praxou. Po odmietnutí dohodnutej svadby jej rodičia neustále vyčítali, že ich uvrhla do hanby a že si ju už nikto nikdy nevezme za ženu. Celá táto konfliktná situácia bola pre Anitu emočne veľmi náročná.

Podľa Germánskej novej medicíny (GNM), ktorou sa zaoberáme v našej poradni, sa v prípade lymfatických ciev a lymfatických uzlín, ktoré sú postihnuté pri Hodgkinovom lymfóme, jedná o konflikt sebahodnotenia alebo straty vlastnej hodnoty. Ochorenie bolo Anite diagnostikované v období, keď bola už šťastne vydatá (za muža, ktorého si sama vybrala a do ktorého bola zaľúbená) a jej konflikt bol už ukončený – nachádzala sa teda podľa GNM v tzv. post-konfliktnej (regeneračnej, liečebnej) fáze. V konflikt-aktívnej fáze dochádza k nekróze (strate buniek) v lymfatických cievach alebo lymfatických uzlinách spôsobenej konfliktom. Po prvej časti fázy hojenia sa úbytok tkaniva doplňuje proliferáciou buniek s opuchom spôsobeným hromadením tekutín v oblasti hojenia. Baktérie napomáhajú procesu hojenia. Hojenie môže byť sprevádzané zápalom.

Anita hovorí, že na to, aby ste a vyliečili, nepotrebujete zažiť klinickú smrť. Jej poznania i omyly, ktoré vám ponúka vo svojej knihe môžu byť pre vás cennými lekciami. Ak trpíte akútnym alebo chronických ochorením a chcete pochopiť posolstvo vašej duše, ktoré vám vaša duša odoslala prostredníctvom vašej choroby, verím že na našich stránkach nájdete množstvo cenných informácií a radi vám pomôžeme aj my.

autor: Karina Kurtová

Somatodráma je hravá tvorivá metóda sebapoznania a terapie, ktorá sprostredkúva správy z tela vedomiu a späť, čím otvára možnosť aktívnej mentálnej a emočnej komunikácie s naším vnútorným svetom.

Pre psychológov a psychoterapeutov je určite známejším termínom psychodráma, ktorá je metódou osobného rozvoja a psychoterapie, vyvinutá rakúskym lekárom Jacobom Levy Morenom (1890-1974).

Psychodráma však nie je skupinová psychoterapia, ale skôr individuálna psychoterapia vykonávaná v skupine. To isté by sa dalo povedať o somatodráme, avšak s jedným výrazným rozdielom: somatodráma sa netýka psychických problémov, ale fyzických – teda orgánových – chorôb. Dalo by sa povedať, že kým psychodráma je nástrojom psychológie, somatodráma je nástrojom psychosomatiky. Zakladateľom somatodrámy je maďarský psychiater a psychoterapeut Dr. László Buda.

Metóda je založená na princípe, že priestorová projekcia, hlbšie poznanie a kreatívna transformácia našich predstáv môže v našom tele iniciovať samoliečebné procesy. To všetko sa dá dosiahnuť prostredníctvom osobného kontaktu, láskyplným prijímaním správ nášho tela, riešením emocionálnych blokov a rekontextualizáciou situácie, ktorá sa odohráva v hre.

Slovo „somato“ sa vzťahuje na skutočnosť, že počas hier venujeme zvýšenú pozornosť našim telesným zážitkom, symptómom a chorobám a umožňujeme, aby múdrosť tela viedla k prebudeniu nášho vedomia. A „dráma“ znamená zažiť situácie pri konkrétnych stretnutiach s prežitím konfliktov a emócií s cieľom prijať potrebné kroky k prekonaniu vnútorných prekážok liečenia a priblížiť sa k požadovanej fyzicko-duševnej harmónii.

Metóda somatodrámy nám umožňuje stretnúť sa s vytesnenými, bolestivými pocitmi, ktoré nevedome ovládajú naše životy a často sa prejavujú vo forme fyzických symptómov a chorôb. Počas somatodrámy sa zvyčajne dostavuje pocit hlbokého emocionálneho zážitku, čím sa odstraňujú bloky, ktoré boli prekážkou začatia procesu samoliečenia – na duchovnej aj fyzickej úrovni.

Ako táto metóda funguje?

Somatodráma je skupinová hra, ktorá sa začína jedným fyzickým/orgánovým problémom – chorobou, jedného z účastníkov, ktorý bude hlavnou postavou hry. Počas drámy sú ostatní účastníci skupiny požiadaní, aby „hrali“ ovplyvnené časti tela protagonistu. Interakcie a procesy častí tela tým „ožívajú“ na javisku. Prostredníctvom „projekcie“ do priestoru sa vnútorne a intímne prežívané stáva vonkajším, viditeľným, hmatateľným a hlbšie vnímateľným.

Počas hry sú postavy ohromené zdanlivo nevysvetliteľnými pocitmi, ktoré dávajú celý obraz do úplne novej perspektívy. Dramatické rozvíjanie „hry“ často umožňuje pochopenie vnútorných emocionálnych, vzťahových a duševných konfliktov. Pri riešení konfliktov sa vždy spoliehame na „múdrosť tela“, ktorú pomáhame odhaliť tým, že povzbudzujeme intuitívne a inštinktívne pohyby, zvuky a spontánne vznikajúce odhalenia pri vzájomnej komunikácii.

Protagonista takmer vždy príde k prekvapivým objavom o tom, ako sa jeho osobná minulosť, spomienky, vzťahy s príbuznými a presvedčenia premietajú do systému vzťahov jeho buniek a orgánov. V „hre“ sú informácie, ktoré sa nemožno dočítať v žiadnej knihe. Navyše, toto všetko je často sprevádzané hlbokými emocionálnymi reakciami a katarziou oslobodzujúceho charakteru.

Tento emocionálny zážitok umožňuje zmysluplné spojenie medzi systémom osobného presvedčenia a telesnými procesmi, a tým aj uvoľnenie emočnej stagnácie a napätia. Skutočné riešenie, zmierenie, odpustenie, podpora a vďačnosť sa musia uskutočniť prostredníctvom duševných pocitov a emócií postavy, ktorej sa „hra“ týkala. Týmto spôsobom sa môže v jeho živote začať objavovať nový energetický vzorec, ktorý umožňuje spustenie prirodzených spontánnych samoliečiacich procesov.

autor: Zoltán Németh